Denisa Kadlecová - Články

Naše jarní línání

Tue, 15 May 2012 19:00:00 +0200

A je to tady. Až teď jsme se dočkali jarního línání, které nám pěkně brnká na nervy. Hafan se od rána do večera drbe a vykusuje odumřelou srst, která ho pěkně svědí, obzvlášť pak oblast pod krkem, která je hodně huňatá. Já za ním každé dvě hodiny lítám a sbírám hromádky odpadlé srsti. Ať ho vyčesávám, jak dlouho chci, stejně nevyčešu všechno. Před pár dny jsem z něj sundala dvě pěkné paruky a dnes jsem musela začít úplně od začátku. Vypadá to, že budeme muset ještě pár dní vydržet a přetrpět jeho peklé období :o)

Jak jste na tom vy a váš hafan?

This is like a flashback...

Tue, 15 May 2012 09:00:00 +0200

Původním úmyslem bylo vyzkoušet instagram vintage efekt podle tohoto návodu. Jak je ovšem vidět, nepovedlo se a fotografie jsou pouze přetažené texturou a lehce dobarvené. I tak to ale za pokus stálo.

Horký déšť

Wed, 09 May 2012 11:20:55 +0200

K prvnímu dubnu vidělo moje fotky více jak 1700 lidí. Po měsíci můžu k číslu 1700 připsat ještě jednu nulu, což je tedy pěkný skok a jsem mile překvapená! Kromě toho přibylo i několik komentářů a dobrozdání, lépe testimonial. K dobré náladě mi navíc ještě přidává dnešní parádní počasí, které mě hned po ránu s rozespalýma očima po dvou hodinách spánku, černým čajem, kávou, hromadou ovoce a slovníkem vyhnalo ven. Kéž by takové počasí už zůstalo. Pěkný den všem!

"Super Moon" | Neděle 6. května

Mon, 07 May 2012 08:04:06 +0200

5. a 6. května přinesla noční obloha pěknou podívanou, a to krásně zářící úplněk. Je fakt, že podívaná to byla úžasná. A jaké byly první dojmy? Všelijaké! Na dvůr jsem si vyrazila v kraťasech a bez brýlí, tudíž pohled na velkou a rozmazanou oranžovou kouli nebyl tak vzrušující, jako ten druhý, kdy jsem si už nasadila brýle a pořádně oblékla. Abych to nebyla já, všechny baterie do fotoaparátu byly vybité a já tak neměla možnost fotit. Prolétla mnou ledová jiskra a výčitky byly na místě. Naštěstí jsem našla čtvrtou baterii zašantročenou v batohu a mohla tak vyrazit fotit.

Kolem druhé až půltřetí ráno jsem vyběhla ven, postavila stativ, na něj fotoaparát a šlo se na věc. Prvních deset fotografií šlo rovnou do koše, o dalších patnácti jsem silně uvažovala, zda je nechat, nebo také vymazat. Vymazala jsem je. Nevím, proč jsem si nějaké nenechala a nepodívala se na ně na počítači, ale v tom momentu jsem je všechny označila a odstranila. Je rozdíl se koukat na fotky na malé obrazovce foťáku a na laptopu. Sice byly ostré a bez šumu, ale automaticky jsem je smazala. Nechápu. Nějaké dobré být musely - druhou řadu jsem dělala čistě na manuál, navíc jsem si na internetu našla perfektní tabulku, která mi pomohla, ale jsou už pryč. Škoda. Ještě, než jsem vyrazila ven, prolistovala jsem všechny fotoknihy, které na mě pokaždé čekají ve skříni, ale ani v jedné nebyl takový manuál na focení měsíce, který by mi nějak usnadnil chápání. Studovat tabulky je pro mě občas otázkou několika hodin, a to mi matematika nikdy nešla po chuti.

Několik hodin předtím jsem studovala všelijaké věci, občas jsem se učila i něco málo o expozicích a světle, ale hlavu jsem měla už jako balón, a tak jsem se chtěla spolehnout čistě jen na knihu. Nepovedlo se.

Lunar Eclipse Exposure Guide

Po ruce jsem měla ještě kameru, která fotí o trochu slaběji, ale zato videa dělá dobrá. Jak ráda bych napsala, že dělá perfektní videa, ale brání mi v tom AF, který mi už leze na nervy. Elektronika je v dnešní době drahou záležitostí, proto se musím spokojit s automatickým zaostřováním. Foťák jsem uklidila, na stativ postavila kameru a začala experimentovat. Prvních pět minut bylo o ničem - kamera mi nechtěla zaostřit, když už pomalu začínala zaostřovat, před měsíc vletěl tmavý mrak, který mi to zase celé rozhodil a vznikalo mi něco na způsob bokehu, tedy několik oranžových koleček poletujících kolem měsíce. Nakonec se mi podařilo zaostřit. Výsledek je k vidění na tomto videu:

Po dotočení krátkého videa jsem se vrátila zpět domů a čekala na půl šestou, kdy měl být údajně největší úplněk v letošním roce. Připravila jsem si stativ, foťák, objektivy, do batohu si ještě dala termosku s horkou kávou, protože jsem počítala, že se venku dlouho zdržím a vyrazila pryč. Plná nadšení jsem vyběhla na náš nejvyšší kopec, odkud se dá krásně hned po ránu sledovat vesnice utopená v mlze, ale měsíc nikde. Vrátila jsem se domů, počkala si dobrou hodinku a opět vyrazila. To už jsem naštěstí měsíc viděla, ale hodně špatně. Venku bylo zataženo, chvílemi spadla i nějaká ta kapka, a to mě vyhnalo zpátky domů. Z neděle jsem si odnesla dvě fotky a jedno video, ale lepší něco, než nic.

6.5.2012 | 02:41

6.5.2012 | 06:33

Vůně duše

Sat, 28 Apr 2012 10:00:00 +0200

Cesta do Skandinávie (Norsko) - Část druhá

Mon, 23 Apr 2012 00:12:15 +0200

Dorazily jsme na další ohromně velkou stanici (neberte slovo ohromně tak vážně). Vystoupily jsme a zamířily do víru "velkoměsta".

Venku byla neskutečná tma. Jediné, co nás tahalo vpřed byl měsíc a pár pouličních světel. Stály jsme na malém kopečku, ze kterého jsme zahlédly osvětlený nápis McDonald's. Vydaly jsme se přímo k němu, odtamtud se alespoň budeme lépe orientovat. Dorazily jsme k McDonaldu. Stály jsme vedle silnice, po které občas přejelo policejní auto nebo nějaký cyklista. Neváhaly jsme a vydaly se stále rovně. Míjely jsme několik zavřených obchodů, kaváren a lahůdkáren. Kdybychom pokračovaly stále za nosem, dostaly bychom se na trochu rušnější silnici, a to jsme opravdu nechtěly. Byly jsme ztahané jako koně a síly nám už pomalu docházely. Byly jsme bezradné, vše bylo zavřené a nikde nikdo.

Zkusily jsme prokloznout kolem několika krásně vyzdobných domečků až jsme dorazily do našeho prvního penzionu, tedy vlastně hotelu. Původně jsme si myslely, že je to jen jeden z dalších domečků, ale pak nás napadlo, že se může jednat o penzion. Byly jsme šťastné. Na nástěnce byl plakátek s nápisem møte med pensjonist, a tak nás nenapadlo nic jiného, než to, že se jedná buď o penzion, nebo o motel. Vstoupily jsme dovnitř, zeptaly se na recepci a dozvěděly jsme se, že nejsme ani v penzionu, ani v motelu, nýbrž v hotelu. Neztrácely jsme naději, a tak jsme se ještě optaly na cenu. Čekaly jsme maximálně tak 600Kč, víc určitě ne.

Uvnitř to nevypadalo vůbec špatně, všude na stolech byly staré svícny, modely lodí, na zdi rybářská síť, podběrák a další rybářské pomůcky, ale interiérem mi Hotel Kong Carl zdaleka hotel nepřipadal. Stačila věta: "cena se pohybuje od 102 euro na noc" a mazaly jsme odtamtud hodně rychle pryč. Hotel jsme obešly z druhé strany a až tam byl nápis "Hotel Kong Carl". Kousek od hotelu bylo náměstí, které bylo opět prázdné. To nás v tu chvíli už ale nepřekvapilo. Posadily jsme se na lavičku vedle telefonní budky a přemýšlely, co se bude dít dál. První variantou bylo ubytovat se na jednu noc v hotelu a přes den se seznámit s někým, kdo by nám poradil, popřípadě nás i ubytoval. Druhou variantou bylo ustlat si u moře a přečkat celkem příjemné počasí. Kde tady zase ale najdeme moře? Na internetu jsem si našla malou mapku Sandefjordu a moře tam bylo, v tu chvíli jsme ale žádné moře neviděly. Jak jsme také ale mohly, neviděly jsme skoro nic.

Hotel za 400Kč na noc - no neber to!

Začala jsem na internetu hledat ubytování v našem slavném Sandefjordu a našla jsem několik hotelů. Narazila jsem na hotel Rica Park Hotel, který se nacházel kousek od moře a nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím.

120NOK per night - 391Kč za noc!

Vůbec jsme se nad ničím už nezastavovaly a zamířily rovnou k hotelu. Hurá! Po roce moje oči opět spatřily moře! Ještě k tomu krásný, vysoký a luxusní hotel, který stojí jen necelé čtyři stovky za noc. Ano, zdálo se nám to hodně divné, ale v tu chvíli jsme nad ničím neuvažovaly, komu by se také chtělo - několik hodin čekání na letišti, kde nám skoro ulétlo letadlo, problémy s personálem při odbavení, cesta autobusem, vlakem, a tak dále a tak dále.

V hotelu (Rica Park Hotel)

Po schůdkách a v záři reflektorů jsme si vykráčely do překrásného hotelu. První dojmy byly nepopsatelné - všude samé letáčky, popisky, cedule, personál vypadal moc příjemně, slečny byly usměvavé a už od pohledu moc milé, po hlavní chodbě se pohybovalo několik společensky oděných osob, které na mě působily diplomatickým dojmem, na stropě ohromný lustr, kolem nás lampičky, světýlka a pod nohama luxusní koberce! Nemohl to být zrovna nejlepší pohled, koukat se na dvě ušmudlané cestovatelky v teniskách a s batohem na zádech, ale to nebylo v tu chvíli vůbec podstatné. Všichni jsme lidé a je hloupost se tahat v lodičkách z Prahy do Norska, když jsme ani pořádně nevěděly, kde budeme spát. Zamířily jsme k recepci a počkaly si, až obsluha dovolá. Daly jsme se do řeči, ale obsluze opět začal zvonit telefon. Chtěla s námi pokračovat v řeči, ale řekly jsme jí, ať klidně volá, my si v klidu počkáme. Času je dost.

Během vyčkávání na recepční jsme si prohlédly letáčky, které byly položené na vedlejším baru. A co nevidíme! Cena za noc dělá 1145NOK, tedy něco kolem tří-čtyř tisíc korun. Byly tam i mnohem nižší ceny, ale ani jedna nám nevyhovovala. Jak je ale možné, že na internetu psaly cenu kolem čtyř stovek a teď tady na nás vyletí skoro osminásobná cena? Toť otázka!

"No, nic.." řekly jsme si a rychlostí světla vyletěly z hotelu.

"Tak co teď? Asi si jdeme ustlat k moři, viď?" zeptala se sestřenice.

"No, nic jiného nám nezbývá. Ale kde je tady moře?" odpověděla jsem.

"A co si raději ustlat na lavičce?" dodala jsem.

Při opouštění hotelu jsem už žhavila klávesnici telefonu a hledala stránku, na které se psala tak nízká cena. Nakoukla jsem na jejich webovou stránku znova a naskočila mi chyba, že se stránka nemůže načíst celá. Otevřela jsem si v telefonu druhý prohlížeč a stránka se mi už načetla celá. A co nevidím! 120NOK parkování/noc! Stránka se mi předtím tedy nenačetla a mně se zobrazilo jen 120NOK za noc, a i to bylo ještě hodně rozházené.

Bylo to hodně těžké rozhodování, ale nic jiného se dělat už nedalo. Kousek od hotelu bylo moře, které jsme tak dlouho hledaly, a tak jsem se k němu pomalým krokem přibližovaly.

Posadily jsme se na molo a sledovaly měsíc, který nás ozařoval. Jednou za čas něco ve vodě žbluňklo nebo jsme zaslechly troubení lodě při návratu do přístaviště. Venku nebyla zase taková zima, abychom byly nějakým způsobem ohroženy, z moře ale vál velmi chladný vzduch, který nás vyhnal pryč. Využily jsme naší alternativní možnosti, a to uvelebit se na lavičce a buď se vyspat, nebo si počkat na světlo. Na lavičce jsme poseděly jen pár minut a cosi neznámého nás opět zvedlo a vyhnalo pryč.

Aby se nám nálada trochu zlepšila, pustila jsem na telefonu muziku a vytáhla ještě zbytek vína z letadla. Pět minut uteklo, deset minut uteklo, třicet minut uteklo...najednou jsme za sebou zaslechly nějakého cyklistu, který na nás zvonil a mával nám. Neváhaly jsme a vydaly se směrem k němu. Pozdravil nás v norštině, ale my samozřejmě nerozumněly, později jsme se pustily do řeči v angličtině. Dozvěděly jsme se od něj, že akorát jede z práce - dělal v pizzerii a ptal se nás, co tam tak v noci děláme. Pohotově nám nabídl, že můžeme přespat u něj, abychom venku nemrzly. Taková zima sice nebyla, byly jsme už rozehřáté, ale hned jsme to přijaly.

Náš ochotný kamarád slezl z kola a my se s ním daly do chůze až k jeho domku. Procházely jsme kolem dalších dřevěných domečků, obchůdků až jsme dorazily k poněkud rušné kavárně. Ze začátku bylo ve městě hrobové ticho a mrtvo, nikde pomalu ani živáčka, najednou jsme se ale ocitly na místě, kde to žilo o sto šest. Přitom to byla jen jedna z dalších kaváren. Nabídl nám, zda bychom nezašly na jedno kafe nebo víno, ale jak jsem psala už předtím, byly jsme dost ztahané a jediné, co jsme v tu chvíli potřebovaly, bylo teplo a hlavně spánek.

Pokračovaly jsme temnýma uličkama, ve kterých se tma odrážela od silnice. V části, kde měl domek, nebyla zrovna žádná světla, a tak jsme se jen spoléhaly na světlo z telefonu, které nebylo moc silné. Často nad námi také přistávala letadla, ta nám tedy také trochu přisvítila.

Dorazily jsme k pěknému a vysokému domku, po kterém se plazily různé květiny. V přízemí se ještě svítilo, nahoře byla tma jako v pytli. Vysvětlil nám, že bydlí v podkroví a má pouze dvě místnosti - jednu na přespání a "hospodaření", tou další místností je pak koupelna a toaleta. Na chvíli jsme se zastavily a počkaly, až se otevře garáž. Tam jsme si všichni zalezli, Sirwan garáž zavřel, dal si kolo do stojánku, uklidil fotbalové míče, které se kutálely po zemi a dovedl nás až nahoru. Po cestě jsme potkaly jeho sestru - Aakifah a na sobě měla slušivý černobílý hidžáb. V tu chvíli nám už bylo jasné, že je Sirwan muslim a trochu jsme se i obávaly. To, že je arabské národnosti ještě neznamená, že je muslim, ale posléze se nám sám přiznal. Nechaly jsme vše plynout. Měly jsme jistotu - telefonní čísla na policii (112,911) jsme měly, navíc jsme byly dvě, a to nás trochu utěšovalo.

Vodka, pivo, muzika, internet, tak vypadala naše první noc v Sandefjordu u našeho tureckého kamaráda

Vešly jsme schody a objevily se v malém podkrovním pokoji. Byla tam jen jedna postel, pohovka, stůl, notebook, skříň, lednice a na ní dva kartony piva + absinth, dále tam měl malý sporák a jedno ohromně velké okno, přes které bylo vidět až na moře. My jsme přes něj viděly několik lodí, které v noci přijížděly do přístavu. Večer ubíhal rychle. Seznámily jsme se s norštinou, jejich zvyky a tradicemi, poslechli muziku, dali si něco k pití, naplánovali další výlet a hlavně jsme se dozvěděli, že v Sandefjordu je plno dalšího ubytování, navíc nám cenou i vyhovovalo, a to bylo hlavní. Jednalo se konkrétně o Gjestehuset, tedy něco na způsob penzionu. Většina majitelů bydlí přímo v domku nebo poblíž a mají svůj areál, který turistům pronajímají. V nějakém obydlí je k dispozici rovněž wifina, snídaně apod.

Po dvouhodinovém odpočinku se probouzíme do krásného dne. Spaly bychom klidně dál, ale často nás vzbouzela letadla, která přistávala hodně nízko nad domkem. Byla skoro nadosah a ten pohled byl nezapomenutelný! Ještě teď ho mám před očima.

Pohled z okna na přistávající letadla. Na obrázku letadlo společnosti KLM - Nizozemské královské aerolinie

Probudily jsme se celé rozlámané, protože pohovka byla hodně malinkatá a každá z nás měla hlavu na jednom opěradle. Nemohly jsme pomalu ani hýbat hlavou, ale vše se po hodince dalo do kupy. Sirwan nás doprovodil až do rušného centra, které žilo a vydal se za svým kamarádem. Bylo by dost hloupé, abychom mu nepoděkovaly nebo ho nikam nepozvaly. Vzaly jsme si tedy na něj tel. číslo a sraz jsme si domluvily večer v restauraci Kafka. Zatímco Sirwan pádil za svým muslimským kamarádem, my si to místo vyhledávání vhodného ubytování zamířily do marketu. Byly jsme hladové jako vlci, jídlo jsme neměly pěkně dlouho, a tak jsme měly před očima jedině nějaký flák masa a pečivo. Ubytování šlo v tu chvíli stranou.

Během cesty do marketu nám bodla coca-cola, která nám dala kapku energie..

Zastávka u moře. Následoval nákup, odložení bagáže a výlet na skálu

Vstoupily jsme do marketu a hodně nás zaujaly košíky, které tam hned u vchodu stály. Vypadaly jako cestovní kufr na kolečkách, kdo si ho chtěl vzít, rozložil si ho, vytáhnul rukojeť a mohl vyrazit nakupovat. Určitě to tak bylo i u nás ve větších městech, ale neznaly jsme to. Jak bychom také mohly - holky z vesnice jak vyšité, textilní nebo igelitové tašky, sámoška nebo pojízdný obchod!

Uvnitř nebylo moc lidí, jak jsme čekaly. Zamířily jsme si to rovnou k přepážce s masem a salámy. Obsluhovala nás už od pohledu moc příjemná starší žena, vypadala jako Íránka, Afghánka - od Sirwana jsme se posléze dozvěděly, že je z Turecka. Táhlo jí k padesátce, víc určitě ne, ale vypadala hodně mlaďoučce.

Pozdravily jsme jí, ona náš pozdrav opětovala a čekala, co na ní vyvalíme. Vzaly jsme si několik dega všelijakých salámů a ještě jsme hodně dlouho uvažovaly nad krevetovou pastou. Vzít, nevzít? Sama jsem se rozhodla - ano, jdeme do ní!

Zastavila jsem se a dlouze řekla: "taaaaaaaaaaaaaak..."

Byla jsem skutečně mimo. Obě dvě jsme na ní měly velkou chuť, ale ani jsme pořádně nevěděly, kolik vlastně stojí. Peníze byly po celou cestu velkým problémem, mně navíc peníze už pomlau docházely. V době, kdy jsme se rozhodly někam odletět, jsem musela co nejrychleji přes internet prodat ještě nějaké oblečení, abych alespoň nějaké kapesné měla, ale i tak to nestačilo.

Paní, která nás obsluhovala, se dlouze usmála a řekla nám, že jsme milé, když jí celou dobu děkujeme. V tu chvíli jsme ale vůbec nevěděly, která bije. Proč bychom jí děkovaly? Nespletla se? Ne! Až při večeři jsme se dozvěděly, že norské takk znamená díky. Nákup skončil zajímavě, nečekaly jsme, že to tak zajímavě a nakonec i dobře dopadne. Místo toho, abychom si venku sedly a v klidu se najedly, zamířily jsme do našeho příbytku, odložily si tam těch pár našich batohů, daly horkou sprchu a s jídlem vyrazily na (snad) nejvyšší bod Sandefjordu.

Pohled ze skály na moře. Západním směrem se nacházel market. (Snímek z videa)

Východně od moře bylo několik skal, a tak jsme si řekly, proč tam nezaskočit a nepokochat se tamní krajinkou, výhledem na kousek města, moře, lodě a hlavně si tam také dát naše jídlo, které jsme až do té doby, než jsme dorazily na skálu, nosily v batohu a pěkně si tak dráždily naše chuťové buňky.

Sice jsme vůbec netušily, jak se na skálu dostat, kudy tam vůbec vede cesta, ale držely jsme se přímořského vzduchu, která nás příjemně ofoukával a věřily jsme, že nás někam zavede. Po patnácti minutkách jsme se dostaly do zajímavého lesíka, nikde ale nebylo ani živáčka. Pokračovaly jsme cestou, která vedla nahoru a zase nahoru. Po deseti minutách jsme dorazily na první výběžek, ze kterého bylo už něco málo vidět. Po pár dalších minutách jsme se objevovaly čím dál tím víc nahoře a dost nás překvapila školka, která byla uprostřed skály. Neměla kolem sebe žádné oplocení, a tak se nám to zdálo dost divné. Otázka je, zda to vůbec školka byla, ale kolem větší dřevěné chalupy byla tabule, židličky, stůl a různé atrakce, jako houpačky nebo prolézačky.

Od školky (budu si tedy myslet, že to byla školka) jsme neviděly jedinou cestu, která by nás ještě dotáhla nahoru. Co teď? Usadíme se v polovině naší cesty někde na pařezu, odkud není skoro nic vidět? I to byla možnost, ale čirou náhodou se za námi po několika krátkých momentech objevil filipínský pár, který také lezl nahoru. Seznámily jsme se, prohodily pár slov a následovaly jejich kroky. Nenapadlo nás, že musíme sejít prudký sráz dolů a až pak nahoru, ale už to tak bylo a my byly šťastné, že budeme nahoře a uvidíme město. Nebo...upřímně nám šlo hlavně o jídlo, to bylo v tu chvíli nejhlavnější, ale i ten výhled nebyl vůbec k zahození!

Konečně na vrcholu! Teď už jen jídlo, pár fotek, muzika, cigareta a relax!

Celé šťastné děkujeme našim novým přátelům a přesouváme se od nich o pár metrů na západ, kde se usazujeme na zajímavě vytvarovaných kamenech, kocháme se překrásným výhledem a zároveň už rozepínáme zipy a těšíme se na jídlo. Aby toho nebylo málo, po krásně strávené hodince nám ještě začala hrát příjemná muzika. Ve městě se zrovna konal nějaký festival, kde od odpoledne do pozdních večerních hodin hrály různé kytarovky. Atmosféra se čím dál tím více zlepšovala. Co bychom si ještě ale mohly přát? Jídlo máme, perfektní výhled a místo také, ještě k tomu muziku...možná by nám bodnul vrtulník, který by přistál přímo před naším nosem a přemístil nás k moři, ale to už bohužel možné nebylo. Říkám bohužel, možná bych měla spíše říct bohudík, protože kdybychom se během pár minut dostaly hned dolů, neviděly bychom to, co jsme během "pěšo" cesty viděly. Krásné propletené stromy, další pěkné pohledy na jinou část města nebo zajímavé opeřence, kteří se nad našima hlavama pěkně předváděli. Což předváděli, příjemný byl hlavně jejich zpěv, který nám krásně krátil a zpříjemňoval cestu.

Venku se už pomalu stmívalo, a tak jsme si to přes další část městečka zamířily do našeho příbytku. Cesta nebyla moc dlouhá, protože jsme si ji přes náměstí zkrátily kvůli dešti, který přicházel hodně nečekaně. Dorážíme před krásný vyzdobený domeček. Na bílých vrátkách je barevně pokreslená poštovní schránka, stejně tak popelnice, která stála opodál. Procházíme uzoučkou cestičkou a na našem "dvorku" před příbytkem si ještě na chvíli sedáme. Roztahujeme slunečník, aby na nás moc nepršelo, zapalujeme cigaretu a vychutnáváme si perfektní atmosféry, kterou bych si zase ráda někdy zopakovala. Vítr nám zavání několik cizích hlasů, jeden německý, druhý norský, třetí byl snad v arabštině, k tomu ještě dešťové kapky, které hrály na protější střeše, pes od sousedů, který se k nám dobýval a kočka s malými koťaty, která k nám přicestovala a usadila se uvnitř nově postaveného kamenného krbu.

Venkovní posezení u našeho příbytku. Na stole káva, jak jinak. (Záběr z kamery)

Déšť a vítr se stále stupňuje a vyhání nás dovnitř. Zvedáme se a hledáme klíčky od dveří. Odemykáme dveře a najednou se rozletí dveře od domečku naší hostitelky. Ona si pomaličku k nám vykráčí a začne se s námi bavit. Vyptává se, kde jsme byly, co jsme dělaly, zda se nám tu líbí a jestli nepotřebujeme pomoct. Zatímco sestřenice vypráví o našem prvním kratším výletu, já letím dovnitř a vytahuji těžký batoh, který jsem uložila pod postel. Hostitelka přerušuje jejich řeč a jde za mnou dovnitř. Snaží se mi pomoct vytáhnout batoh, ale nevede se nám. Zjistily jsme, že postel zůstala trochu propadlá, když jsme předtím na ní hodily náš první batoh a můj batoh se tam přiskřípnul. Naštěstí se nám ho podařilo vytáhnout. Lisbet nám radí, abychom ho příště uložily nahoru a než půjdeme spát, můžeme ho nechat na zemi, pokud nám tam nebude moc překážet. Její radu na nás vyhrkla až moc rychle a my jí nerozuměly ani slovo. Poprosily jsme jí, aby nám to řekla znova, protože jsme jí nerozumněly nebo neslyšely dobře, ale ona začala používat řeč rukou. Začala ukazovat na batoh, který brala do rukou a znázorňovala, jak bychom ho měly hodit nahoru.

Žádná jiná televizní stanice než BBC nebo CNN nefungovala, to nám ale vůbec nevadilo. Naopak.

Batoh se nám naštěstí podařilo dát na hořejší lůžko a my byly šťastné, protože to nebyla otázka pár vteřin, ale minut.

"Hurá!" vykřikla sestřenice.

Poděkovaly jsme Lisbet, ale ona se na nás zvláštně zakoukala a chvíli mlčela.

"Why hura?" zeptala se.

"We say hurá when we're happy," odpověděla sestřenice.

"I seee!" řekla Lisbet a oddychla si.

Nechápaly jsme, co se zase děje. Celý den byl podivný, ale pokaždé se ty naše zvláštnosti vysvětlily a vše dopadlo skvěle. Že by to i teď dopadlo v pořádku? Ale proč ten zmatek?

"Hore is..it's a vulgar word in Norwegian," řekla Lisbet.

Bingo! Tak opět se nám stalo něco, co jsme už po dnešku opravdu vůbec nečekaly. Další slovíčko, o kterém jsme neměly sebemenší páru. Teď ale ještě co to slovíčko "hůra nebo hurá" znamená. Lisbet odešla, my si pustily televizi, na které beželo CNN a BBC a vytočily jsme našeho kamaráda Sirwana, abychom zjistily, co to, pro nás záhadné slovíčko, znamená.

Po krátkém telefonátu jsme zjistily, že slovo "hůra" v norštině hore znamená k*rva.

Tak bezva, snad jsme Lisbet moc nedostaly. Jakmile jsme se dozvěděly jeho význam, vzaly jsme naší českou čokoládu, jahody v karamelu, slunečnicová semínka a celý balíček kávy, zaběhly jsme podél moře po kluzkém molu do obchodu, koupily dárkovou taštičku a donesly jí dárek. Styděly jsme se, to je jasná věc, ale snažily jsme se to napravit.

Vracely jsme se po jejím krásném a čistém areálu, zaťukaly jsme na dveře a ona otevřela s knihou a brýlemi v ruce. Z dveří se táhla příjemná vůně kávy, a tak nás hned napadlo, že by se jí alespoň naše káva mohla hodit. Předaly jsme jí dárek a omluvily se za naší neznalost. Ona se mile usmála a chtěla nám něco říct, její slova ale přerušila kočka, která se jí objevila mezi nohama a začala mňoukat. Lisbet jí uklidnila a řekla nám, že žádný učený z nebe nespadl. Ani my. Dárek si nakonec vzala a poprosila nás, ať chvilku počkáme. Tušily jsme, co bude následovat, ale zůstaly jsme stát na místě. Lisbet se vrátila s plným tácem čerstvého jídla včetně pořádného fláku uzeného sobího masa a šla se s námi ještě na chvíli posadit ke krbu.

Venku už pomalu přestávalo pršet a vzduch byl krásně čerstvý a vlhký. Jídlo jsem odnesla dovnitř a pustily jsme se do řeči s naší moc milou a příjemnou hostitelkou...

První jarní dny | The First Days of Spring

Fri, 13 Apr 2012 05:00:00 +0200

Vzhledem k tomu, že poslední dobou vůbec nestíhám, si musím jednou za čas u článků určovat datum vydání, abych pak najednou nezamíchala jednu věc za druhou. Právě i tenhle článek jsem si nastavila, tentokrát to je pátá hodina ranní.

Přidávám další video s dvoutýdenním zpožděním - jmenuje se "První jarní dny" a jak už sám název říká, ve videu jsem zachytila pár prvních jarních slunečních paprsků, které na mě v tomto roce vykoukly a nabily mě energií. Byl to zatím vůbec jeden z nejpříjemnějších dnů od začátku roku.

Pár lidí se mě ptalo, proč dělám samá tmavá a černá videa. Podle jejich názoru chci ze svého výtvoru udělat umělecké dílo. Většina lidí si myslí, že černá nebo černobílá automaticky zkvalitňuje dílo. Stejně tak jako z textu nebo fotografie, i z videa je možné poznat, jakou měl člověk náladu a kolik síly do něj dal. Nenatáčím proto, abych ostatním dokázala, co s kamerou umím nebo neumím. Natáčím proto, že mě to baví a naplňuje. Pokud se chce člověk do něčeho pustit nebo se k něčemu odhodlat, měl by do toho jít bez váhání se vzpřímenou hlavou a prostředníkem připraveným pro případné "haters"! Fight!

Cesta do Skandinávie (Norsko) - Část první

Wed, 11 Apr 2012 21:00:00 +0200

Už je to více jak rok, co jsem navštívila své vysněné Norsko až tomu sama nemůžu chvílema věřit. Během mého pobytu v Norském království se mi přihodilo pár vtipných věcí, o které bych se s vámi chtěla podělit a zároveň i poradit, která slovíčka byste ve Skandinávii, ale i v jiné zemi, kde se domluvíte anglicky, neměli používat, nebo alespoň mně se níže zmíněná slovíčka určitě v jistých situacích nehodila.

(Ne)připravená cesta do Skandinávie

Norsko je nesmírně krásná, ale bohužel i drahá země. Náš výlet byl nepřipravený, ve všem jsme musely improvizovat a doufat, že se bude dařit. Asi jako pár dalších dobrodruhů, kteří si neobjednávají letenky několik týdnů předem, jsme si sbalily batoh a vyrazily směr letiště. Tam jsme si vyhledaly přepážku "prodej letenek" a doufaly, že nám nějaká ze zobrazených zemí vyjde. Nad přepážkou byla tabule s názvy měst - Sandefjord, Malmo, Eindhoven a London Luton - cena ale nikde nebyla. U přepážky jsme se zatím jen ze zvědavosti zeptaly, kam je letenka nejlevnější. Bylo nám řečeno, že nejlevnější letenka za pouhých 299Kč je do Sandefjordu. Neměly jsme sebemenší tušení, kde Sandefjord může být, ale bylo nám jasné, že podle slova "fjord" to bude jedna ze severských zemí. Název ale mohl být klidně i zavádějící, s tím jsme samozřejmě počítaly.

Na letišti (Praha - Ruzyně)

Vytáhla jsem z peněženky svojí občanku, položila jí k okénku a šla si s telefonem sednou na sedačku. Naťukala jsem si Sandefjord a vyskočilo mi Norsko. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Já a do Norska? Za 299Kč? Byla jsem mile překvapená a nezmohla jsem se v tu chvíli ani na slovo. To ale netrvalo moc dlouho. Jakmile jsme zmizely od přepážky, povídala jsem zase až moc, tedy spíše jsem si neustále pokládala otázky, jak může být letenka do Norska tak levná. Na druhou stranu jsem byla ráda a otázek ani nebylo třeba - na cestu jsem si sama pro sebe vzala jen své dva tisíce, které jsem si pěkně dlouho šetřila. Náš let byl až za tři hodiny, a tak jsme se ještě v klidu procházely po letišti, na chvíli se šly posadit na vyhlídkovou terasu, odkud byla krásně vidět všechna letadla a personál obsluhující všechny ty kolosy, zamířily jsme i do kavárny na mojí tolik oblíbenou tureckou kávu a pár minut před odletem jsem si ještě musela koupit malé růžové Les Rosés vínko 0,2l. Překvapilo mě, že prodavačka neměla žádné výhrady, ani nechtěla vidět občanský průkaz, ale už v té době jsem vypadala na mnohem víc, než mi ve skutečnosti bylo. Nevím, co mě to napadlo, ale na víno jsem dostala hodně velkou chuť. Hlavní bylo, že mě nakoplo a uvolnilo. O to v tu chvíli šlo.

Ještě předtím nás čekalo odbavení, o kterém jsem se nezmiňovala, ale ani nechci, protože bylo dosti nepříjemné, ráda bych ale tento článek napsala v kladném směru, zápory teď nechám stranou.

Na palubě (A320-200)

Do našeho odletu zbývalo už jen několik minut, ale my jsme si už v klidu čekaly v hale na to, až řeknou "Oslo Sandefjord Torp" a nakráčíme si do letadla. Uběhlo několik minutek a mně se zachtělo na toaletu. Nevím proč jsem si nezašla až v letadle, ale měla jsem nutkání si ještě zaskočit na letišti. Sundala jsem batoh, odložila tašku s foťákem a vyrazila směr "Water closet"..Umývala jsem si ruce a z repráku se ozvalo Ošlo Sándefjůr Torp. Jakmile jsem zaslechla roztomilé Ošlo, ignorovala jsem to a pomalým krokem mířila do haly. Personál si už pomalu lámal ramena tím jejich máváním, ale naštěstí jsem se rozeběhla, hodila batoh na záda, tašku přes rameno a naskočila na palubu. Cítila jsem se trapně, ale když jsem zahlédla ještě další dvě uřícené slečny, které také dobíhaly, ulevilo se mi. Pohodlně jsem se uvelebila v sedadle a sledovala pár lidí, kteří byli v letadle. Na to, že se do našeho krásně růžového letadla (A320-200) vejde až 150 lidí, letělo nás jen něco málo přes 70. Pasažéry jsem si sama počítala. Ne, že bych si procházela letadlo od začátku do konce, ale nastražila jsem uši a poslouchala "clicker", kterým letuška počítala všechny pasažéry, aby se přesvědčila, že číslo, které mají někde u sebe napsané, odpovídá počtu pasažérů na palubě.

Během cesty, která překvapivě trvala jen hodinku a pár minut, jsem si vybavila ono záhadné Ošlo Sándefjůr Torp a došlo mi, že to bylo v norštině město, kam právě míříme. Nechápala jsem, proč na českém letišti říkají cílovou destinaci v norštině, ale to už jsem vůbec neřešila. Vybavila jsem si jen dovolenou z Tuniska, kde na letišti mluvili pouze arabsky nebo francouzsky, a také letiště v Řecku, kde pro změnu mluvili pouze "řangličtinou" (řeckou angličtinou). Nápisy byly navíc všude pouze v řecké alfabetě, která mi po hodinovém hledání toalety už lezla krkem. V té době mi bylo dvanáct let a vzhledem k tomu, že mě na základní škole naučili jen zvířátka a jídlo, nedokázala jsem se ani nikoho zeptat. Nějaká zvířátka a jídlo mi bylo v té chvíli k ničemu. Zapojila jsem své mozkové buňky a vyzkoušela jsem použít české "toaleta". Odchytla jsem si snědého Řeka a řekla mu "toaleta". On se usmál, dal se do kroku a ukázal na mě, ať jdu s ním. Přešli jsme celou halu a on ukázal prstem na dvoje dveře. Rozesmál se a odcházel se slovy "toualétá, toualétá, edo toualétá".

To jsem ale už trochu zase odbočila a řecké vtipné příhody bych si měla nechat do jiného článku.

Proplouvaly jsme noční oblohou a sledovaly měsíc, který krásně zářil. Prvních dvacet minut pod námi bylo hodně světel, věděla jsem, že jsme nad pevninou, další půlhodinu jsme ale už letěly v úplné tmě. Jednou za čas jsem na moři zahlédla malá světýlka - buď to byly lodě nebo ostrůvky. V letadle se několikrát zhasínalo a zase rozsvěcovalo. Na obrazovce jsem sledovala naší polohu, kde se právě nacházíme. Nacházeli jsme se akorát nad Severním mořem, když se nám najednou ozvala stevardka s tím, že máme slabé turbulence, ale je dost možné, že budou ještě silnější. Neměla jsem žádný strach, protože při letu do Tuniska jsme dostali silné turbulence nad Tyrhénským mořem a tyhle byly proti těm minulým jen takovým jemným vánkem.

Pomalu, ale jistě se blížíme k letišti. Personál nás prosí o připoutání bezpečnostními pásy a upozorňuje nás na možná trochu tvrdší přistání. V Norsku byla hodně vlhká noc, před chvílí přestalo pršet, a tak je plocha mokrá a kluzká. Přistáváme a letadlo brzdí o sto šest. V pořádku jsme se doklouzaly k místu, kde jsme nakonec zabrzdily. Chvíli jsme si počkali až k nám dorazí schody a následovně jsme si vykráčely na plochu, kde na nás čekal už příjemně zbarvený autobus. Lidi nás předbíhali, ale my to vůbec neřešily, nebylo na co chvátat. Ubytování jsme neměly, neměly jsme v podstatě ale nic, a tak jsme už předem počítaly, že si usteleme někde na trávníku. Vstoupily jsme do letištní haly, kde se to hemžilo lidmi. Procházeli jsme kolem několika přepážek a za našimi zády se ozývalo "Siste úrene á aviutdet á Burgas, Siste úrene á aviutdet á Turku, Siste úrene á aviutdet á Tálin..." a tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Na letišti (Oslo Sandefjord Torp)

Pokračovaly jsme kolem free shopů a míjely jsme jednu vysokou blondýnu za druhou. Většina Norek byla blonďatá, vlasy měly spletené do všelijakých copánků a pletenců. Nevšimla jsem si jediné norské ženy nebo dívky, která by byla oděna do barevného oblečení, všechny na sobě měly většinou hnědé, černé, bílé nebo šedé barvy. Často jsem ti také všímala, že žádná nebo žádný z nich se nekoukal do země, nikdo z nich nevypadal nafintěně nebo vážně. Všichni měli hlavu zpřímenou, vypadali přirozeně - takové šedé a tiché myšky, a to doslova.

Vzaly jsme to rovně kolem restaurací až jsme se dostaly k průchodu, který vedl ven z letištní haly. Nad tunelem (vypadalo to vážně jako tunel) byla cedule Utgang - pravděpodobně východ. Procházeli jsme východem a na každé straně stálo několik osob v uniformě spolu se psem na vodítku. Uprostřed byla cesta, kterou právě tvořila již zmiňovaná ochranka a lidé odtamtud postupně mizeli kdesi venku. Co se mi zdálo jako hodně zvláštní, bylo to, že velkou část ochranky tvořily mladé slečny s culíkem nebo copanek a kšiltovkou na hlavě. Ke každé z nás se vrhalo několik psů, rychle nás očmuchali, ale hned se vrátili zase na své místo.

Konečně mimo letiště - hurá!

Objevily jsme se na úplně jiném místě, než jsem čekala. Vylezly jsme ven a na chodníku pod malým přístřeškem se hromadilo hned několik kuřáků. Bylo tam velké parkoviště, velkou část tvořila auta cestujících, personálu, taxíky a autobusy.

Velká podívaná byla na silnější muslimku v černém oděvu, která nastupovala do vymydleného bavoráku a kolem ní stáli dva muži s bílýma rukavička a čepkou na hlavě. Její auto bylo jen kousek od nás. Ještě než nastoupila do auta, bavila jsem se se svojí sestřenicí a na její otázku jsem nevěřícně odpověděla: "fakt jó??" Jak muslimka, tak i její muži se na nás zvláštně podívali. Ona rychle naskočila do auta. Neuvědomovala jsem si, co se děje. Na cigaretě jsme se seznámily s příjemným chlapíkem, který po nás chtěl naší Startku. Po chvíli jsem se opět zeptala "fakt jó?" a právě ten chlapík se nás obou také zeptal, proč se tady neustále "fakujeme". Až v tu chvíli mi došlo, že na to naše české fakt jó? může někdo slyšet jako fuck you.

Cesta kamsi do neznáma

Nevěděly jsme, co máme dělat, kam jít. Hledaly jsme autobus do nějakého nejbližšího města, ale ve všech autobusech byla tma. Co teď - jít pěšky? Sehnat si nějaký jiný odvoz? Chvíli jsme poseděly na patníku a čekaly, až se objeví nějaká vhodná příležitost. Objevila se. Autobus, který stál jako v první řadě se rozsvítil a na jeho přední ploše bylo napsané Sandefjord. Neváhali jsme a okamžitě se přesunuly dovnitř. Zastavily jsme se v přední části, kde byla moc příjemná řidička, která se jmenovala Arinbjorn. Chtěly jsme jí dát peníze, ale ona nás pohotově poslala na sedačky a ještě nám ochotně pomohla vzít batohy, které pak dala do malé klece uprostřed autobusu. Po cestě nám říkala "no, no, no.." a vysvětlila nám, že autobus se neplatí, nebo my jsme ho alespoň neplatily.

Stále jsme vůbec nevěděly, kam jedeme a co budeme dělat. Byla to moje největší improvizace v životě - nic není zajištěné, neumíme norsky, navíc je tma jako v pytli, široko daleko nikdo, jen my a pár lidí v autobuse. Po patnácti minutách jsme zahlédly nějaká světýlka a ejhle! Autobus zastavil u vlakového nádraží. Předtím jsme tedy vůbec nevěděly, co to je. Byl tam jen dlouhý chodník, na něm několik odpadkových košů a pár lidí. Ano, bylo to skutečně vlakové nádraží. Ačkoliv to tak nevypadalo, bylo.

Cesta vlakem

Z dálky se k nám dostávalo světlo blížícího se vlaku. Neváhaly jsme a naskočily dovnitř. Vlak by skoro prázný, jak by také ne, bylo něco kolem druhé hodiny. Nevěděly jsme, kde vzít jízdenky, ale až od našeho spolucestujícího - norského studenta jsme se dozvěděly, že na "vlakovém nádraží" byl automat na jízdenky. Ano, skutečně tomu bylo tak. Automat, který jsme považovaly za automat na kávu byl nakonec na jízdenky. Automatu jsme si navíc všimly až při nástupu, takže by se nám káva, ale ani jízdenka už do rukou nedostala. No co, už jsme to neřešily. Kdyby chodil nějaký revizor, už by se to domluvilo nebo by se jízdenka koupila přímo u něj. Měly jsme štěstí, že tam žádný v tu dobu nebyl.

Celé uřícené jsme naskočily dovnitř a posadily se hned vepředu k okénku. Vlak byl celý čistý, podlaha se třpytila, u každé sedačky byl odpadkový košík. To byla další známka, která nám ukázala, jak je Norsko čisté.

Sundala jsem batoh, opřela se o opěrátko a řekla: "To byla ale morda, co?"

Sestřenice odpověděla: "To teda byla...morda!"

Lidé se na nás koukali jako na vrahy, jak by také ne. Později jsme zjistily, že slovo mord znamená vrah. Asi to cestujícím vyznělo divně, když jsme pořád dokola říkaly vrah, vrah, vrah. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ale je fakt, že jak jsme byly celé unavené, poslední písmenko "a" jsme už polykaly a lidé tak mohli slyšet jen mord.

Dorazily jsme na další ohromně velkou stanici (neberte slovo ohromně tak vážně). Vystoupily jsme a zamířily do víru "velkoměsta".

Druhá část mého cestopisu necestopisu již 16.4. ve 21 hodin zde na blogu pod rubrikou EXTRA. A na co se můžete těšit?

Pěti hvězdičkový luxusní hotel jen za 400Kč/noc!
Nevšední nakupování aneb jak jsme mile překvapily tureckou prodavačku
Výlet nad Sandefjord a další nechtěný přeřek

Hyperglykémie

Mon, 09 Apr 2012 19:25:53 +0200

Když už jsem před pár měsíci zvěřejnila básničku, která popisovala můj stav hypoglykémie, proč sem nepřidat i její druhý břeh - hyperglykémii, která je stejně tak nepříjemná, ale sama nedokážu říct, co je lepší a horší. Oboje má svoje nevýhody, občas i bolesti a starosti. Právě dnes ke mně hyper nečekaně dorazila a nějak se zdržela...naštěstí se zdržela jen v horní části těla (hlava, oči) - křeče na mě naštěstí zapomněly. Ještě teď pomalu cítím bolest, jak odchází a je to fajn pocit, když vím, že budu mít zase chvíli pokoj..

Potápím se do hluboké řeky,

nevidím konce

možná ani nechci.

Ztrácím se sama v sobě

vzteky

Dochází mi,

že cukr stoupl prudce.

Byla to má vina,

jsem svůj vlastní škůdce

Nemám hlad,

stále jenom piju vodu.

Chce se mi spát

nemůžu

jsem na špatném bodu.

Obklopená černým mrakem,

s hlasem můry glukózy.

Inzulín se stává drakem,

nic mi už nepohrozí.

Příště musím pozor dávat,

mít u sebe nástroje.

Teď už stačí jenom čekat,

až drak vletí do boje

Obsessed w/ vintage

Mon, 09 Apr 2012 00:00:00 +0200

Norské fotostránky (foto.no)

Sun, 01 Apr 2012 19:47:16 +0200

Před více jak dvaceti dny jsem se zaregistrovala na norských stránkách www.foto.no a zařadila se tak mezi další fotografy na tomto serveru. Prvotní myšlenka ohledně zveřejňování mých fotografií na zahraničních stránkách se mi v hlavě zrodila už na začátku roku 2010, ale jediná stránka, o které jsem věděla, byl americký Flickr. Moje vůbec první digitální fotografie, která spatřila světlo světa byla odlouplá kůra stromu focená kompaktem. Právě tahle fotka se pyšní svým prvenstvím na mém profilu, který můžete vidět ZDE. Před třemi měsíci vidělo můj flickr photostream 411 lidí, ke dnešnímu dni to dělá krásných 1,716 zhlédnutí.

Až díky televiznímu cestovatelskému kanálu Travel Channel jsem se dozvěděla o foto.no a zamířila si tam rovnou do rubriky "Bli medlem" - stát se členem. Během několika momentů se mi u fotografie opuštěné ženy ve vojenském výcvikovém prostoru v Milovicích objevily komentáře od dvou oblíbených členů fotodatabáze. Každého názoru si cením, obzvlášť od lidí, kteří se v tomto průmyslu vyznají. Pro mě osobně je to další úspěch, který mě dělá šťastnou, proto si ho dovolím zařadit do rubriky úspěchy a budu doufat, že takových kladných věcí bude čím dál tím více přibývat...

Komentáře u mé fotografie "Ensom kvinne" na stránkách www.foto.no

øistein alne : Graficky velmi povedený obrázek. Krásná žena tam vpravo. Je pěkné, že hledí ke světlu světa a uvědomuje si, že na světě existuje mnoho opuštěných lidí. To popisuje osamělost a jak bolestné to je. Mnoho jedinců trpí pocity osamělosti i přesto, že se pohybují mezi mnoha lidmi. Samota může být někdy opravdu hluboká a člověk se může cítit opuštěný.

Jan Gjerde : Skvělá studie - levá polovina je jako abstraktní malba, zatímco pravou polovinu tvoří silueta. Tyto dvě části spolu vyjadřují touhu a ztrátu . Velmi pěkné složení a uříznutí.

Rozhovor s americký tanečníkem DancerDwilson

Sun, 01 Apr 2012 15:00:00 +0200

Mohl by ses nám na úvod krátce představit?

Jsem jen DancerDwilson - kluk, který miluje tanec..

Jak ses vlastně dostal k tancování a co tě inspiruje?

K tanci jsem se dostal už v útlém věku, nepamatuji si, kdy to přesně bylo. Nejvíce mě určitě inspirovala a stále inspiruje moje rodina a všichni její členové. Většina z nich tancuje.

Tvá videa vidělo více jak padesát tisíc lidí. Máš nějaké fanoušky a pokud ano, udržuješ se s nimi v kontaktu?

Ano, já vím a je to šílené. Tolik lidí! Nikdy jsem si nemyslel, že tolik lidí uvidí má videa! Nejsem si úplně jistý, jestli mám nějaké fanoušky, ale pokud bych měl, určitě bych s nimi zůstal v kontaktu a věnoval se jim.

Pokud se nepletu, ve většině z tvých videí tancuješ newstyle nebo rnb. Přemýšlel jsi někdy změnit taneční styl a vyzkoušet tancovat house dance nebo krump?

Řekl bych, že spíše tancuji Kpop, ale sám vlastně nemám tušení, jaký styl tancuji. Hádám, že pop dance. Mám svůj styl a nazval bych ho pop/rnb.

Tanečníci potřebují hodně energie a především chuť k tanci. Odkud tyto dva hlavní prvky čerpáš?

Ano, to je pravda, nikde ale energii nebo chuť k tanci nevyhledávám. Všechno přijde samo a nečekaně.

Proč by měli lidé tancovat? Myslíš si, že tanec může být náplní života?

Lidé by měli tancovat, protože tanec dělá sám o sobě dobrý pocit bytí a uvolňuje. Určitě i neprofesionálové by se mu měli věnovat - nic není ztraceno.

Co bys chtěl na závěr vzkázat lidem, kteří se chtějí odhodlat tančit, ale neví, od čeho se mají odrazit?

Dělejte to, co chcete a dejte tomu vše, co je ve vašich silách!

Beyonce - Countdown (FreeStyle Dance)

Youtube profil
Twitter profil

Rozhovor v anglickém znění ZDE | Original english version HERE

Moje foto na serveru Fierce&Nerdy

Tue, 27 Mar 2012 02:58:30 +0200

Osmadvacátého února byla zveřejněná další moje fotografie na zahraničním serveru, tentokrát na stránkách Fierce & Nerdy. Jsem ráda za další úspěch, o to milejší bylo ale to, když se mě sama ambiciózní Ernessa Carter (autorka článku) zeptala, zda se zveřejněním souhlasím. Na Flickeru, kde zveřejňuji své nejaktuálnější fotografie, mám nastaveno vypůjčení fotografií, ovšem pouze s uvedením autora nebo zdroje. Pěknou dobu jsem klikala na udělení autorských práv, ale nechtělo mi zaboha naskočit.. Kromě fotografií jsem s ní prohodila i několik hodně příjemných řádků, za které jsem samozřejmě také moc ráda...

Celý článek ZDE

Chardonnay

Sun, 25 Mar 2012 05:00:00 +0200

Chci znát Tvá tajemství,

vstoupit do Tvého světa.

Být součástí neznámé budoucnosti,

ne jen pouhou verzí beta.

Chci cítit Tvůj dech,

slyšet Tvá slova.

Chci vrátit čas,

zažít vše znova.

Od začátku.

S vášní jsem Tě svlékla.

Z hadrů.

Z kůže.

Byly jsme spolu,

jako čerstvé růže.

Jen já a ty.

Odešla jsi pryč,

ztratila jsem vše.

Minulost je za námi,

jsme spolu, jen my dvě...

...růže bez trnů

Marylin Monroe - Hollywood je místo, kde vám...

Wed, 21 Mar 2012 19:00:00 +0100

Tajemství | The Secret

Tue, 20 Mar 2012 22:37:14 +0100

Přesně před čtrnácti dny vzniklo tohle video, které nese název "Tajemství". Trvá necelé dvě minuty, ale jeho samotná tvorba a další úpravy mi zabraly necelé tři hodiny + čekání na úplné zaostření, čištění objektivu, občas se mi i zaseknul laptop, protože v něm běželo najednou několik programů a byl přetížený...Na příští dny - týdny si plánuji další video, které bude pětkrát delší a jeho tvorba mi bude trvat pár pěkných hodin, možná dnů. Video má za sebou pěkných 518 zhlédnutí, několik ohlasů a také pár neutrálních až negativních komentářů. Kritika mi vůbec nevadí, naopak, ale ať mi příště už prosím někdo, kdo by se k něčemu takovému ani neodhodlal a neumí nic jiného, než si dělat radost kritizováním ostatních, nemluví do práce. Idioty příště obklikou a dalším tvorbám v nedohledu třikrát zdar...

Další starší tvorby..

Mon, 19 Mar 2012 18:24:22 +0100

Větší formát po rozkliknutí..

Pátek ve znamení slunce a pohody

Fri, 09 Mar 2012 22:51:55 +0100

Nepamatuji si dne, kdy bych nebalancovala na hraně hluboké propasti. Jednou mi slunce vadí natolik, že jsem schopná se jít někam zabednit a nevylézt ven, dokud se nebe nezatáhne nebo nezačně pršet. Jednou mi ale sluníčko neskutečně pomáhá a přeji si, aby ten moment nikdy neskončil. To je důvod, proč neustále balancuji. Nevím na čem jsem, nevím co chci. V podstatě ani sama chvílemi nevím, kdo vlastně vůbec jsem.

Dnes jsem měla naštěstí svůj kreativně-pohodový den a nějací přihlouplí lidé ve městě mě vůbec nerozhodili. Byla jsem schopná zajistit si pár důležitých věcí, naběhat kilometr, půl hodiny bezdůvodně zvedat dvacetikilovou činku, fotit a ještě k tomu si dát provizorního šlofíka na hrázi u rybníka. A výsledek? Den na jedničku. Víc takových dnů!

Více fotografií po rozbalení

Dystopická

Fri, 09 Mar 2012 02:22:00 +0100

Lásku

Srdcem

Život

Duší

Jsem vlastním soudcem ve světě růží.

Víru

Myslí

Štěstí

Sluncem

Všichni jsme závislí, jen pouhým kusem...

hadru.

Chci změnu. Dožiju se?

Mezinárodní den žen 2012 | International women's day 2012

Thu, 08 Mar 2012 16:15:10 +0100

Už jsem se několikrát zmiňovala o tom, že bych si sama mohla každý den naservírovat jednu diagnózu a jak to tak vypadá, od poloviny týdne si můžu začít psát lékařské zprávy. Mezitím, co budu sepisovat pár řádků, můžu vymýšlet název své další diagnózy, která ještě není ve vyhledávači Mezinárodní Klasifikace Nemoci. Ne, teď ale vážně. Jakmile se venku zatáhne, zapadne sluníčko, v nejlepším případě se ještě rozprší a rozfouká vítr, moje nálada se začíná viditelně zlepšovat a začínám být zase tvůrčí. Mám sto chutí něco vytvářet, dělat nové věci, všechno se naráz naučit...a tak to nebylo!

Celou zimu jsem si přála teplo a sluníčko. Dobře, teplo beru, ale když u nás začalo svítat sluníčko, připadala jsem si tak sama, a to i přesto, že jsem v tu chvíli sama zrovna nebyla. Možná mě užírala představa, že ostatní si užívají, ale já si také užívala. Co s tím? Je to k nevysvětlení, obávám se, jak budou dopadat další slunečné dny...

A tady už jsou obrázky, které jsem ke dnešnímu Mezinárodnímu dni žen vytvořila...