na Blog.cz

Úplně mimo,

bez pocitů.

Jen tiše čekám,

co bude dál.

Zatmění

Skon

Posmrtní bál

Pocity, kdy člověk dělá i maličkosti, které ho obohacují, jsou nepopsatelné...Nepotřebuji se po hlavě pouštět do něčeho velkého, stačí mi vytvořit věc, se kterou jsem spokojená a zároveň mám v hlavě i příjemnou myšlenku, že jsem neztrácela čas zbytečnostmi a využila každou minutu z části mého dne..

Začátkem minulého týdne jsem si dlouhou noc zkrátila sledováním několika dokumentů o Mongolsku a hnedka ráno, co se rozednělo, jsem vyrazila ven s foťákem a kamerou na rameni. Z vesnického trajdání jsem si přinesla několik celkem povedených snímků, videa, která jsem sestřihala a konečný výtvor můžete vidět níže, a aby toho nebylo málo, přinesla jsem si i nějakou angínu, která se mě držela až do posledních dnů. Naštěstí odletěla celkem brzo a i přes několik vysokých glykémií, které dosahovaly astronomických hodnot, jsem se svým výtvorem a vůbec celkově s celým týdnem spokojená..

Miluji ten pocit, když se vrátím z města, courám se s rukama v kapsách po vesnici a zakopávám o svoje vlastní myšlenky...někdy je totiž velkým problém už to, když se člověk najednou zajímá o nespočet věcí a pak se sám v sobě ztrácí, protože neví na čem je a bojí se toho, aby mu jedna z té řádky věcí neunikla. Jakmile se ale rozhodne dělat to, co ho baví, ač na to nemá kolikrát ani čas, ztrácí představu o realitě a všem kolem...

Ne, nenarážím na to, že bych neměla čas, naopak. Narážím na to, že bych měla od hodně věcí alespoň na malou chvíli upustit, protože zjišťuji, že o čím dál tím více věcí se zajímám, tím více se mi všechno v hlavě začíná točit a já si kolikrát přeji, aby můj život byl jen jeden velký sen. Sen, který dříve či později zmizí a nezbude tady po něm ani pára...konec filozofování...

Ať to vypadá jakkoliv - úchylně, trapně, stupidně, infantilně...tímto chci poděkovat svému psovi, který je jednou z mála věcí, která mě drží při životě...pokaždé, když se vrátím odjinud, udělá mi radost, protože tady na mě vždy čeká a já tak vím, že nejsem sama...sama - tím myslím tu škaredě zašedlou siluetu, která čím dál tím více ztrácí pixely a jak to tak vypadá, nějaká barva (nový život) nebo cesta (naděje) jí je v tuto dobu zbytečná...stačilo by jen vypadnout z této pseudodemokratické škatule, zapomenout na všechny lidi a začít nový život. Nový život s novými lidmi, novou kulturou, jazykem, zvyky, s novou nadějí, láskou, úspěchy, ale... pohled na svět chci mít stejný. Chci stále na svět koukat očima, které si dokážou zapamatovat příjemné momenty, očima, které vypadají neupřímně a falešně, ale také očima, které spatřily pár nepříjemných situací, na které se nezapomíná, ale pořád mám v záloze, že svět není tak černobílý, jak to vypadá. Svět je kompilace černobílé, sépie a barevné (všímejte si pořadí, v kterém jsem odstíny seřadila..) Nezáleží na tom, jak se kdo na něj kouká, záleží na tom, jestli bude vůbec někdy alespoň jednou schopný sundat pol. filtr a vidět svět i barevně. Chci toho tak moc?

"Ano," odpovím si sama.

Vše chce čas. Čas je jen číslo, a já na čísla, která mi utíkají před nosem, nevěřím. Věřím na momenty...na momenty, které se dají zopakovat, věřím na nové momenty, příjemnější, poučnější, takové momenty, které mi dají do života poučení a motivaci. Věřím. tedy jsem.