na Blog.cz

Do dvanácti let jsem vyrůstala jako jedináček v obyčejné vesnické bytovce. Od rána do odpoledne jsem trávila čas v nedaleké základní škole. Jakmile jsem pokaždé dorazila domů, převlékla jsem se a vyrazila si ven. Ruce v kapsách, na hlavě kšiltovku, vlnité vlasy sepnuté do culíku a nabucané tváře. Ano, to jsem byla já. Náctiletá holčička, která si každý den chodila sedat pod okna místní putyky a poslouchala všechno, co se dostalo ven. Toto místo mi hodně dalo a možná proto jsem si už v té době nerozuměla s mými vrstevníky. Zaslechla jsem ty nejvulgárnější fráze pod sluncem nebo také to, jestli je sex s jejich manželkou lepší ráno nebo večer. Občas jsem si ze země sebrala nějaký ten kamínek a házela s ním na značky, abych se alespoň nějak zabavila nebo jsem si neustále praskala klouby na rukách až do té doby, co mi natekly a začaly mě pěkně bolet. Čtěte dál ->

Někdy jsem posedávala pod oknem naší putyky, někdy jsem se courala po silnici a praskala asfaltové bubliny, jindy jsem zase vyčkávala hodiny na autobus a čekala, až přijede nějaký místní důchodce a já mu pomůžu s taškou. Snažila jsem se zabíjet čas, ať už rozumně nebo nerozumně, zabíjela jsem ho, a to bylo hlavní.

Jednoho dne jsem se v pravé odpoledne potulovala po návsi a zavolala si mě skupinka místních náctiletých. Přemluvili mě, ať si s nimi někam vyjdu, prý bych se tu neměla tak sama courat. Rozhodla jsem se tedy, že s nimi půjdu, nic za to nedám. Vyrazili jsme si na nejbližší louku. Všichni jsme se posadili a hlava skupiny vytáhla krabičku cigaret a německý pornočasopis. Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat, a tak jsem se raději držela při zemi a mlčela.

Všichni mlčeli a jen kývly hlavou, že souhlasí. Já samozřejmě také. Začala kolovat krabička cigaret. Každý si vytáhnul jednu Petru a zapálil si jí, včetně mě, jak jinak. Dokouřilo se a do oběhu se dal pornočasopis. Jakmile se dostal ke mně, zavřela jsem oči a poslala ho dál, protože praktiky, které tam byly na obrázkách se mi vůbec nezamlouvaly, bylo to něco odporného. Předala jsem časopis dalšímu a jeden z členů skupiny na mě vyhrkl:

Sebrala jsem se a s brekem utekla k dědečkovi na půdu, kde jsem se zabednila a zůstala jsem tam do večera. Byla jsem celá v šoku, vyklepaná a bez myšlenek.

O týden později jsem se opět procházela, protože více jak polovinu mého dosavadního života jsem nedělala nic jiného, než chodit sama po návsi, a opět si mě zavolali k sobě. Přišla jsem k nim a nabídli mi, že si budeme hrát na schovávanou. Šla jsem do toho bez uvažování, protože se mi v té době už začínala samota hnusit. Zamířili jsme na zámeckou zahradu do malého parčíku, který lemovalo několik stromů. Jeden člen skupiny nesl krabici a já si během chůze stále opakovala, co tam tak může nést. Jakmile jsme dorazili na místo, kluci otevřeli krabici a vyndali tři odrostlá koťata.

"A co s nima chcete dělat? Nechcete je dát někam na seno?" zeptala jsem se jich.

"Ses posrala? Roztřískáme je tady o zeď!" odpověděli.

Stála jsem v pozoru jako kůl v plotě, protože když si někdo takový jako oni plánuje zabít kotě, byl by určitě schopný zabít i člověka. Poslouchala jsem je naslovo."Dones mi hadr, podej mi cígo,drž hubu.." Byla jsem celá zakřiknutá a nezmohla jsem se ani na slovo. Čekala jsem, co se bude dít. Byla jsem mezi nima jediná holka. Kolem mě stálo šest vrstevníků, kteří se chystali zabít koťata. Co jsem měla dělat? Nic! Byla jsem beznadějná ..

"Prááááásk," ozvalo se za mými zády a tak se to opakovalo ještě několikrát.

Byla jsem otočená, nemohla jsem koukat na to, jak někdo zabíjí nevinného tvora, který si to ničím nezasloužil. Utírala jsem tekoucí slzy do trička a přitom občas pokašlala, aby na mě nebylo poznat, že brečím.

Byly to hrozné časy. Od té doby jsem si jich nevšímala a po nocích se modlila za mrtvá koťata (....)

Teď ale zpátky k tématu. Chtěla jsem napsat hlavně to, jak svojí fóbii přežívám.

Před půl rokem jsem potkala psycholožku, která mi řekla slovo eremofobie. Byla jsem z toho úplně v šoku, protože jakékoliv slovo, které má příponu -fobie je pro mě zvláštní, až hrozivé. Zeptala jsem se jí tedy, co tou eremofobií myslí a řekla mi, že jsem na všechno sama a z přicházející samoty mám velký a nezvladatelný strach. A je to tak.

Začíná to, jakmile přichází ráno. Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Vidím svůj pokoj, svůj telefon, notebook, kameru a okno, za kterým je sakra škaredé počasí. Zvednu se, jdu se vysprchovat, dám si snídani a po snídani cigaretu. Po tuto dobu si připadám vcelku v pohodě, protože jsem stále v pohybu a nemyslím na nic špatného, ani na to, že jsem doma sama bez jediné živé duše. Pak to ale nastane. Udělám všechno, co mám v plánu. Posadím se na pohovku a začnu se nekontrolovatelně klepat. Řeknu si, že mám nízký cukr v krvi, a tak si jdu změřit glykémii. Jednak tím zabiji pět minut života a jednat zjistím, že to tím vážně není. Opět se posadít a klepu se ještě více. Najednou se přesunu do jiného světa a začnu myslet na všechny lidi, které mám ráda. Vidím, co právě asi dělají, jak se mají a přeji jim jen to nejlepší. Přesouvám se na druhý pól mých myšlenek, a to na ty černé. Všechno je ale v pohodě až do té doby, co zjistím, že se cítím tak sama a také proto, že prostě a jednodušše vím, že sama budu navždy. Jdu do chodby, obléknu si bundu, jdu se podívat do kotelny na teplotu a dám si cigaretu. Vrátím se domu a .. dělám jedno a to samé. Takhle to trvá třeba čtyři-pět hodin v kuse. Nechci říct, že by se to po těch pěti hodinách zlepšilo, ale přijdu na něco nového, ještě horšího, co tu popisovat nechci.

Jakmile někde přečtu samota, sám nebo toto slovo zaslechnu, mám neskutečnou zlost a jsem schopná i prásknout s telefonem nebo foťákem o zem. Zjišťuji, že někdo si samotu přeje, protože je velmi často vytížený a naopak někdo ji nenávidí a byl by kvůli ní schopný udělat snad cokoliv. To je můj případ.

Když jdu po ulici a vidím objímající se rodinu nebo dvojici, začnou mi téct slzy, protože mě nikdo už hodně dlouho neobjal a já vím, že mi to tolik chybí, protože mi to dává energii. Když vidím někoho, kdo je sám, zkusím si k němu sednou nebo nahodit pár slov, ale on raději odejde. Co pak mám tedy dělat?

Já .. nechci, aby to vyznělo jako sebelítost nebo něco takovéhé, protože tu nenávidím, ale .. nechápu, co tu dělám. Nechápu, proč to tak mám, v čem jsem tak špatná nebo proč mě většina lidí přehliží. Možná asi proto, že jsem jiná .. ale pořád mám srdce, dýchám, koluje v mých žilách krev .. ikdyž o trochu sladší krev, než u těch zdravých jedinců, ale koluje a to je hlavní.

Každý mi říká, ať se podívám na lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, ale je dost smutné se tím utěšovat!!

Teď, když to tak narychlo píšu, mám opět zlost a zároveň i strach z dalších zítřků. Zachvíli půjdu spát a přála bych si, aby bylo tohle usínání moje poslední. Bojím se, co se dnes během dne odehraje, co se bude dít, co budu dělat .. Mám zkrátka strach .. Teď to na mě zase přišlo, klepu se jako ratlík a slza mi stéká po obrazovce až na klávesnici.

Mám jen jedno přání, a to, aby se všichni lidé, které mám ráda měli dobře a žili s chutí, protože mě drží nad vodou myšlenka, že se ti lidé mají dobře .. už to balím, protože si ani už nevidím na klávesnici přes zamlžené oči .. Cítím, miluji, snažím se, ale dříve či později to stejně skončit musí ---