na Blog.cz

Dnes mi přišel email od dalšího pacienta, který byl hospitalizován na psychiatrii .. V textu popisuje své zkušenosti a ke konci přikládá pár fotografií .. Na jeho přání text zveřejňuji. Čtěte dál -->

Moje fotografie siluety příbramské Svaté Hory, kterou zveřejnil server Pribram.cz dne 24.12.2011. Celý článek ZDE

foto: Denisa Kadlecová

Před pěti dny to byl rok, co jsem dostala nálepku diabetes. No, abych to nebyla já, hned jsem si ji strhla z čela a stále si tvrdila, že jsem úplně zdravý člověk a nebudu si muset čtyřikrát denně píchat inzulín, patnáctkrát za den do prstu a ještě k tomu ze sebe vymačkávat tolik krve. Ani teď nechci tvrdit, že mám cukrovku, ale nejradši bych to ze sebe vykřičela nahlas a smířila se s tím. Nejde to. Ikdyž se snažím a vím, že mi prostě selhal důležitý orgán, dělám to, co jsem dělala i jako zcela zdravý člověk. Nevím, je to těžké popsat, ale připadá mi, že všichni lidé kolem mě, kteří vědí, že mám diabetes se mnou zachází jako se zdravým člověkem. Nabízí mi alkohol, sladké, musím vykonávat náročnou fyzickou práci a nikdo nebere ohled na to, jestli budu mít hypoglykemii a upadnu do kómatu nebo jestli budu mít naopak hyperglykémii a upadnu do bezvědomí, ze kterého se stejně jako z hypa nemusím už dostat zdravá nebo vůbec živá ..

Kamkoliv se dostanu nebo jsem na zajímavém místě, vše si dokumentuji. V lepším případě na foťák, v horším telefonem. Přikládám pár fotek z mých vůbec prvních dnů v nemocnici, které jsou vyfocené, jak jinak než telefonem. Je to odporná vzpomínka .. vzpomínat na to, jak se mnou musel personál chodit na toaletu, přepichovat mi kapačky, několikrát mě vzbouzet z bezvědomí, musela jsem si měřit, kolik jsem toho přesně vypila a naopak .. Nejhorší vzpomínky mám ale na personál, který se ke mně choval nepříčetně. Už je to rok, ale stále mám v sobě tolik nenávisti a vůbec netuším, jak se jí zbavit. Uff, já to ale potřebuji .. Potřebuji si od dnešního dne vybavovat všechny vzpomínky a zjistit tak, kde jsem selhala. Je mi jasné, že se mi stav xkrát zhorší, než jak jsem na tom právě teď, ale bez toho, abych se dozvěděla, kde se stal zkrat to prostě nechat nemůžu ..

Do dvanácti let jsem vyrůstala jako jedináček v obyčejné vesnické bytovce. Od rána do odpoledne jsem trávila čas v nedaleké základní škole. Jakmile jsem pokaždé dorazila domů, převlékla jsem se a vyrazila si ven. Ruce v kapsách, na hlavě kšiltovku, vlnité vlasy sepnuté do culíku a nabucané tváře. Ano, to jsem byla já. Náctiletá holčička, která si každý den chodila sedat pod okna místní putyky a poslouchala všechno, co se dostalo ven. Toto místo mi hodně dalo a možná proto jsem si už v té době nerozuměla s mými vrstevníky. Zaslechla jsem ty nejvulgárnější fráze pod sluncem nebo také to, jestli je sex s jejich manželkou lepší ráno nebo večer. Občas jsem si ze země sebrala nějaký ten kamínek a házela s ním na značky, abych se alespoň nějak zabavila nebo jsem si neustále praskala klouby na rukách až do té doby, co mi natekly a začaly mě pěkně bolet. Čtěte dál ->

Vracím se k bloggování, protože to je jediná činnost, která mě po nocích a brzkých ranních hodinách naplňuje. Včera jsem objevila skvělý film, který nese název Bloomington. Nedokážu říct, podle čeho vznikl tento název, ale zřejmě se bude jmenovat podle města v americké Indianě. Hlavní děj filmu je o lásce mezi krásnou a vyzrálou středoškolskou učitelkou Catherine a její mlaďoučkou studentkou Jackie. U první poloviny filmu jsem se doslova rozplývala, ale druhá část je trochu jiný šálek kávy. Vše se obrací vzhůru nohama a film má nejasný závěr, který ještě doteď nechápu .. Ke stažení je čistě v anglickém jazyce nebo taktéž stejně, ale s českými titulky. Já jsem se rozhodla, že do toho půjdu bez titulků a bylo to celkem i úspěšné. Skoro celému filmu jsem rozuměla až na pár špatně srozumitelných frází. K filmu jsem si sedla s čistou hlavou a sklenkou bílého vínka v ruce. Sledovala jsem celý děj a pokoušela se ho pochopit, protože nějaké části jsou vážně k nepochopení. Děj filmu je určitě snem nejedné eL dívky/ženy .. No