na Blog.cz

Během čtrnácti dnů to bude rok, co na sobě nosím nálepku "diabetik"! Jo, sama nedokážu pochopit, jak ten čas mohl tak rychle utéct, ale je to tak a ať se snažím jak chci, vrátit se už nic nedá - ani čas už nevrátím, můžu si na hodinkách přetočit ručičky o pár centimetrů nazpátek, můžu si doma vylepit kalendář 2010/2011 nebo si můžu dokonce alespoň myslet, v jaké době bych chtěla žít, ale je to jen pouhá iluze. Je to věc, kterou nikde, nikdo a nikdy nevrátí!

Čtěte dál ->

Když se vrátím o rok a pár měsíců zpětně a vybavím si, co se mi dělo, je mi z toho upřímně nanic! Mám před očima pohled, jak padám ze schodů, jak mi teče řeka krve z nosu a z hlavy - lehce nad spánkem, vidím ty momenty, jak jsem celou hodinu prospala na školní lavici, jak jsem vypila deset (i více) litrů denně, jak jsem třikrát během vyučovací hodiny utíkala na záchod .. jak jsem do písemky místo českého jazyka psala francouzsky nebo ten moment, kdy mě učitelka zkoušela z anglických slovíček a já jí řekla fyzikální vzorec. Zkrátka, mám před sebou momenty, kdy jsem už byla diabetička, ale nikdo o tom nevěděl ani neměl sebemenší tušení.

Připadala jsem si jako troska, nula, člověk, kterého všichni přehlíží a ignorují. Sama jsem si po večerech, co mi zbyly síly, vyhledávala na internetu, jakého onemocnění jsou tyto příznaky :

Nadměrný příjem tekutin (až 4x větší než doporučená denní dávka)

Každých 10 minut chodit na toaletu

Padat do mdlob

Během měsíce zhubnout 14 kilogramů

Nekontrolovatelně zvracet

Vidět příliš rozostřeně

a mnoho dalších příznaků ..

Jakmile jsem si své příznaky opsala na papír a přečetla je doktorovi, zeptal se mě jen : "Co jsi říkala?"

Zuřila jsem a byla jsem jako divá. Doktor mě vážně ignoroval. Neudržela jsem se a vykřikla na něj :

"Doprdele, já mám příznaky cukrovky, tak mi aspoň odeberete tu pojebanou krev, abych věděla, jak jsem na tom. Tohle už nezvládám, ve škole spim nebo omdlim, bolí mě hlava, piju jako divá, vypiju i deset litrů vody denně a každých pět minut lítám na záchod. Nemůžu spát, dostávám křeče do nohou .. trpim .. a vy mi ani neodeberete ty vaše zkurvený odběry krve, aby se zjistilo, co mi tedy je!!!"

No, co vám budu povídat, byla jsem opravdu jako střelená, vypadly ze mě slova, která bych v životě nepoužila, ale co by jiného udělal člověk, který trpí bolestmi a nedokáže tak dál žít. Vypije tolik tekutin za den a jakmile to všechno vyzvrací, pak zvrací už jen na prázdný žaludek, což je více jak nepříjemné. Pak člověka chytají nehorázné křeče a dokonce ani dva a půl měsíce nedostane menstruaci. Kromě toho, že mi bylo tak nehorázně zle, jsem měla ještě větší obavy z toho, že jsem těhotná.

Byla jsem psychicky úplně na dně. Mým jediným přáním bylo zemřít a mít klid od všech těch bolestí, ale to už jsem ani nebylo schopná se zvednout a dojít si na toaletu nebo pro jídlo, zabít se už vůbec. Celé dny jsem jen ležela u rodičů v posteli, pila, plazila se na toaletu a občas se zastavila v koupelně, abych se alespoň trochu umyla, protože jsem byla kromě toho všeho také velmi vytočená z toho, že jsem týden spala v jednom a tom samém oblečení - v džínech, tričku a ponožkách. Byla jsem prvotřídní troska, jinak bych se v té době opravdu nazvat nedokázala.

To všechno se ale vyhrotilo až ve středu, tedy v den, kdy mě máma nemohla vzbudit. Po hodinovém pokoušení se mě vzbudit chtěla už volat záchranku, ale já se probrala. Doplazila jsem se do koupelny, abych se upravila a čistě oblékla, protože se máma rozhodla, že to tak dál už být nemůže a doveze mě do oblastní nemocnice. Nakonec mi doktor řekl, že bych měla jít na odběry, ale ty měly být až o týden později, než jsem doma zkolabovala, takže by stejně tak bylo dost pozdě. Oblékala jsem se a .. pak si už nic nepamatuji. Jen to, jak padám a .. vzbudila jsem se mezi dveřma, na schodech. Máma byla celá vyklepaná, až mi jí bylo, i přesto, že jsem moc nevnímala, líto!

V autě, kdy jsem se dala trochu do kupy, jsem se mámy zeptala, co se stalo. Dozvěděla jsem se, že jsem v koupelně omdlela, jen ve spodním prádle a hlavou si dala o vanu. Rodiče mě tedy dotáhli oblékli a dotáhli na chodbu - posléze do auta.

Během cesty mi dvakrát zastavili u obchodu, kde mi koupili tři dvoulitrové lahve čisté neperlivé vody. Hodně často se mi předtím stávalo, že jsem si sama šla do obchodu koupit několik litrů minerálek, ze kterých mi bylo ještě dvakrát tak hůř. Cítila jsem se jako balón, nejhorší pocit byl ale při zvracení. Celý obsah šel ven a v ten moment vyprchávaly i bublinky. Cítila jsem, jako to byly mé poslední minuty v životě. Byla jsem si v ten moment jistá, že se udusím, protože jsem nemohla dýchat - ani nosem, ani ústy.

Během jízdy autem do dvacet kilometrů vzdálené nemocnice jsem vypila přes čtyři litry.

Po nějaké době jsme dorazili do nemocnice. Vybavuji si jen, že mě rodiče pod rameny dovedli na chodbu, kam si pro mě hned přišlo asi pět sestřiček. Ještě předtím, než mě odvedly nahoru, na jednotku intenzivní péče, jsem byla dotáhnutá, a to doslova, na ambulanci. Tam mi doktorka změřila cukr v krvi jakýmsi malým přístrojem, nyní už vím, že to byl glukometr a na displeji se ukázala hodnota 36,9 mmol/l. Nevěděla jsem jaká bije, a tak mě dál doktorka prozkoumávala. Sundala mi veškeré oblečení a já ležela na nemocničním lůžku skoro nahá, na kost hubená a totálně vyčerpaná.

Doktorka mi zkoušela zatahat za kůži, ale místo toho, aby se mi kůže vrátila do normální polohy, tak mi zůstala stát jako guma. Moje kůže se dala tvarovat jako modelína. Kromě toho byla celá vrásčitá a drolila se z ní kůže. Jakmile začala prohmatávat břicho, zjistila, že je tuhé a ztvrdlé jako kámen, prostě nevypadalo tak, jak břicho vypadat má. Navíc bylo celé propadnuté a na bokách mi "odstávaly" pánevní kosti. Poté mi zkoušela otevřít ústa, ale místo toho, abych je otevřela, tak jsem je ještě dvakrát tak více zavřela a zaboha nešla otevřít. Když mi je pod nátlakem nakonec otevřela, zapadnul mi jazyk, a tak mě okamžitě personál přenesl nahoru na JIPku.

Tam jsem ale opět zkolabovala, vzbudila jsem se až na čistém lůžku. Vedle mě byla postel, která byla celá pozvracená a promočená, obávala jsem se, že to všechno je ode mě .. a mé obavy se po chvíli, když dorazila sestra, vyplnily. Všechno šlo ze mě ven. Nějaká nepříjemná sestra, která se na mě křenila jako citron mě oblékla do nemocniční košile a do rukou mi zapíchala dvě kanyly. Brečela jsem a poprvé v životě jsem se modlila k pánu Bohu, aby zachránil můj holý život. Byla jsem tak vyčerpaná, ale pořád jsem měla sílu myslet na všechny lidi, na kterých mi záleží.

Představte si, že byste během dne uběhli takových deset, patnáct kilometrů a pak ještě přišli domů a nato si na celé tělo vylili hrnec vařící vody. Přesně tak jsem se cítila. Navenek totálně zničená, vychrtlá, ledová, ale uvnitř mi bylo horko.

Celá jsem se klepala, moje pokožka byla celá orosená, měla jsem 35,7°C, ale uvnitř mi bylo nepopsatelné horko, snad větší než v pekle. Desetkrát za minutu jsem odhrnovala peřinu a zase se přikrývala. Kontrolovala jsem, zda mám dolní končetiny a nebo ne. Cítila jsem, jako byla ležela připoutaná na posteli a na břiše měla tunový balvan, který mě tlačí dolů a trhá mi končetiny. Chytla jsem mámu za ruku a prosila jí, ať už jede domů a netrápí se z toho, život jde přeci dál.

Za nedlouho jsem usnula a vzbudila se až večer. Během dalších dnů jsem se do spolupráce musela připojit i já sama. Každý den jsem si musela zapisovat, kolik hrnečků černého čaje jsem vypila a naopak kolik toho šlo ven na toaletě. Jakmile jsem byla po deseti dnech odpojená z kapaček, mohla jsem si konečně lítat po oddělení, koukat se na televizi nebo cvičit, ovšem největším problémem byla pro mě kanyla, která mi po celou dobu pobytu trčela z ruky a občas z ní ukápla nějaká ta kapka krve. Při sprchování jsem musela být velmi opatrná, abych si jí nenamočila, jinak bych dostala pěkně sprdnuto od doktorů.

Hodnoty glykémie se ale začaly stabilizovat, občas se opět něco zvrtlo a já musela být znova připojená na kapačkách a musela jsem i patnáctkrát za den zvonit na personál, že potřebuji na toaletu, jinak bylo vše už mnohem lepší. To byly případy, kdy se mi z perfektní glykemie, cca. 5-6 mmol/l najednou během půl hodinky zvedla na 30 mmol/l. Nadále to šlo ale lehce jako po másle. To byl pro mě dobrý signál.

Čtyřiadvacátého k večeru jsem jela na propustku domu. Byla jsem štěstím bez sebe, ale zároveň to byla pro mě asi ta největší zkouška v životě. Budou to mé první dny s cukrovkou doma, budu si muset sama píchat injekce a měřit cukr. Budu muset odolat cukroví a přehlížet v obchodech všechny ty dobroty, o kterých se mi už i zdá. Hlavně se také budu muset dvakrát za noc vzbouzet na měření glykémie. Byla jsem z toho všeho vyplašená, kdo by ale také nebyl, že.

Nakonec jsem to opravdu zvládla. Byly to mé první Vánoce s cukrovkou, celkem hodně zvláštní Vánoce, ale s malým -vé-

Těšila jsem se, ale jakmile jsem přijela domů a viděla mého dědečka, v jakém je stavu, celá jsem se sesypala. Byla to jedna rána za druhou. Nakonec jsem rozbalila pár dárků a šla se připravit na další den, protože jsem se rozhodla, že už druhý den se chci vrátit do nemocnice. Nemůžu přeci koukat na to, jak mi před vlastníma očima umírá dědeček, bez kterého nemůžu být.

V nemocnici na mě bylo znát, že opět nejsem v pořádku. Byla jsem celá vyklepaná, nemluvná nebo naopak agresivní, vytrhávala jsem si z rukou kapačky, kanyly, kolikrát jsem si i nepíchla inzulín nebo jsem šla na toaletu se úmyslně vyzvracet. Glykémie byla značně nízká, protože jsem do sebe ráno kopla panáka vodky z těch všech stresů a na jednotce intenzivní péče mi už znova museli píchat GlukaGen Hypokit. Bylo to nepříjemné, x centimetrová jehla, která se vám zabodne do stehna a přidá vám, jako by se ta ostrá jehla dotkla vaší kosti. Na tu bolest nikdy nezapomenu, ale popravdě, dělám z toho moc velké divadlo .. To jsem ještě před necelým rokem netušila, jakou bolest po cukrovce ještě zažiju. Odpoledně ke mně byla přivolaná neuroložka, aby zkontrolovala, zda jsem na tom vůbec v pořádku. Celou mě prohlédla, udělala jsem před ní pár cviků, aby viděla, zda mám nervy rozházené, nebo v pořádku .. a ejhle! Všechno bylo v pořádku, ale byla mi doporučená psycholožka - školní a klinická.

Vzhledem k tomu, že jsem do té doby neměla jedinou zkušenost s psychologem, tak jsem si do té doby stále opakovala, že psycholog je synonymem tzv. cvokaře, ale .. mýlila jsem se. Sice jsem během měsíce měla možnost si povídat se dvěma psycholožkama, které mi tedy popravdě vůbec nesedly. Jedna mě chtěla poslat na psychiatrii, kvůli tomu, že jsem po dlouhou dobu trpěla nočníma můrama ze základní školy, druhá mě ignorovala a vařila si během terapie kofíčko, které přímo trhalo mé čichové buňky. Ocitala jsem se před ní ve fázi té největší závisti. První psycholožka to možná myslela dobře, to uznávám, ale na její kecy typu "žádný energie necítíš, to si zajdi ke cvokaři, ten ti ukáže energie, žádný noční můry a děsy neexistujou nebo že si mám nechat vyložit karty!" jsem opravdu náladu neměla.

Po dvou sezeních u psycholožek, které se zřejmě nacházely v období menopauzy, jak to tak vypadalo, jsem si stále říkala, že se přeci nějaká dobrá může najít. Ať jí je pětadvacet nebo šedesát, musí tu být .. Následovalo dalších sedm sezení, z toho šest v Praze, ale o těch jsem se zmiňovala před nějakým časem v jiném článku.

--

S diabetem jsem se začínala pomalu seznamovat a i smiřovat, co jiného mi také zbývalo, že? Pak ale přišla pro mě ta největší rána z pekla. Cukrovku jsem ustála, ale tohle? To bylo pro mě horoucí peklo. Umřel mi dědeček, který byl pro mě jako můj pravý otec! Naučil mě tolik věcí o života, které se mi i možná budou ještě někdy hodit.

Tahala jsem s ním na ramenou těžké klády z lesa, levou zadní jsem zvládla posekat vysokou trávu ruční kosou, dokázala jsem si nabrousit, ale i připevnit sekeru tak, aby mi nevypadávala .. dokázala jsem si také opravit světlo nebo malou ruční svítilnu. Kromě toho všeho mě naučil přitloukat dřevo k sobě, ale ne ledajaké. To, co jsem přitloukala, byla i desetcentimetrů tlustá polena. Jednodušše řečeno, naučil mě všechno, bez čeho bych se před pár lety nedokázala obejít .. ale pozor, ani teď se bez něčeho takového neobejdu!

Kupříkladu bez ruční kosy na trávu. V dnešní době všichni používají elektrické nebo benzínové pojízdné sekačky nebo elektrické kosy, já si ale v klidu uchopít ruční kosu a pustím se do sekání, pak až ke konci trávník zarovnám elektrikou. Nejen že u toho spálím pár těch kalorií, ale hlavně si vybavím ty časy, co jsem jako malá holčina na zádech nosila koších a přes hlavu si tam házela hromádku sena nebo zčesaná jablka ze stromu.

Tyhle časy jsou bohužel pryč. Jo, pryč!!! Nikdy je nevrátím, a to mě natolik užírá, že i přesto, když se blíží zima si v klidu nakráčím do stodoly, uchopím ruční kosu do rukou a nabrousím si jí jen proto, abych si vybavila ty skvělé a téměř bezstarostné časy! Kdyby to tak nebylo dočasné, ale stálé. Každý den, od rána do večera mít před očima všechnu tu práci, kterou jsem s dědou dělala ..

Teď už to bude, jak jsem říkala, rok od té doby, co mi byla na čelo přilepená nálepka DIABETES. Glymčy mám stále rozlítané a už nedoufám v to, že se mi stav někdy stabilizuje. Pevně ale věřím v to, že se mi hladiny cukru v krvi někdy zlepší. Ne proto, abych alespoň jednou zase poznala ten pocit za dob, co jsem byla zdravá, ale i proto, aby se mi konečně začala formovat postava. Člověk, který chce zhubnout a naopak přibrat pár kilo svalové hmoty si s glykémií vyšší jak 19 mmol/l může cvičit klidně deset hodin v kuse, ale jediný grámek nebo dokonce i miligrámek mu dolů nepůjde, naopak. Bude ho čím dál tím více bolet hlava, břicho a bude mít pocity na zvracení.

Každopádně, tímto článkem jsem chtěla dát najevo, jak se i tak bezohledný, bezcitný a bezesporu bezcenný člověk dokáže životu postavit a v klidu a míru si žít s občasnou glykémií 30 mmol/l i více. Diabetes je závažné onemocnění, já jsem si díky němu přišla za rok na necelé dvě dioptrie a občas dostávám i křeče do zad, do nohou, každý den mě bolí u srdce, motá se mi hlava, nebo jednou ztratím na váze a podruhé zase přiberu .. ale pořád žiju. Dýchám, hýbu se, slyším, mluvím .. Prostě žiju!

Kromě toho také přeji všem diabetikům co nejpevnější vůli. Blíží se Vánoce, cukroví, prostě jen samé dobroty a občas i ty kalorické bomby. Pevná vůle je potřeba. Když občas zamířím do marketu a procházím se tak mezi regály se sladkými pochutinami, se sladkými nápoji nebo s čímkoliv jiným, sbíhají se mi sliny a nejraději bych opět zhřešila, ale člověk si musí říct slovíčko NE nahlas, aby si uvědomil, jak je na tom. Dnes to není jako za dob, kdy lékaři diabetikům odepisovali veškeré sladké a diabetik tak o sladké nemohl zavadit ani zrakem. Teď si v klidu můžu občas dát i něco sladšího, ale já už i to odmítám. Začínám pomalu, ale jistě přicházet na to, co mým chuťovým buňkám udělá radost. Začala jsem jíst mořské plody, ryby a maso .. kuřecí maso! :) Jsem holt masová ..