Mezi mými známými (nikoliv však přáteli) mám jedince různých vyznání. Ať už katolíka, muslima nebo jehovistu, tak i satanistu či žida. Každý se od sebe liší, ale i přesto je něco spojuje - víra. Nejčastějším zdrojem mých článků jsou vlastní zkušenosti. V podstatě, inspiraci můžeme hledat kdekoliv, dokonce i na místech, kde by to nikdo nečekal. Například v opuštěném domě. Nikde nikdo, jediný živáček v nedohledu, i pád jehly na zem by byl slyšet .. ale i přes to všechno můžete z tohoto momentu něco získat. Inspirace pro napsání takové povídky není vůbec k zahození, naopak! Co tím vším chci ale říct.
Nedávno jsem měla velmi rozpačitý rozhovor s Ludvíkem, ortodoxním křesťanem, sympatickým třicátníkem, který se drží svých slov a úvah zuby nehty. Je to muž, který i přes jeho intenzivní víru v něco, čemuž já osobně vůbec nevěřím a nikdy jsem tu onu osobu neviděla, dokáže probírat témata z cela jiného šálku kávy.
Je to člověk, který se straní ateistů, ale mně se přitom nestranil, naopak. Nabídnul mi kávičku, z které pomalu vycházela horká pára, vodu s citronem, které zrovna denně nevypiju kvanta a k tomu mi ještě pod nos přihodil malou modlitební knížku z roku 1879 s obrázkem sv. panny Marie ze Svaté Hory.
"Řekni mi, ovečko boží. Co bys dělala, kdybys ležela na smrtelné posteli?"
"A jsi ateistka, že ano, pokud se nemýlím?" zeptal se otrle.
"Ano, jsem ateistka. A co bych dělala? Zní to divně, ale asi bych se modlila k bohu, a to i přesto, že v nic takového nevěřím! odpověděla jsem.
"A proč tedy o sobě tvrdíš, že v nic nevěříš, přitom by ses před přicházející smrtí modlila k bohu?"
"Když se ti něco nepodaří, proč neustále říkáš (pane bože, ježiš marja, kriste)? Proč neřekneš něco jiného?"
Nevěděla jsem, co na to říct. Padlo několikaminutové ticho. Měl stoprocentní pravdu, modlila bych se jako o závod.
"Tak změníme téma," pousmál se a začal vymýšlet téma ze zcela jiného kouta. Snažil se zabít ticho, které v místnosti panovalo. Nakonec jsem se ale zasmála a po půl hodince si usrkla kávy, která byla už studená jako psí čumák.
Proč ale vůbec něco takového píšu. Tímto kraťoučkým článek jsem chtěla dát najevo jen to, že lidé o sobě tvrdí makové a přitom je to takové. Dle mého názoru není na světě nikdo, kdo by v nic nevěřil. Jak už v boha, v sebe nebo jen ve dvoudecku Tullamorky, pořád je to víra, kterou se mi nikdo nemusí snažit vyvrátit, protože bych ho nepovažovala za nikoho jiného, než lháře. Takový je dnešní svět. Někdo vám do hlavy zatlouká, jaký je to satanista a proč začal takový satanismus vyznávat. Udávat důvod, že satanismus prostě (jak jinak) patří k metalové muzice je pro mě vtipem dne, protože víra jako taková a víra jako maková je rozdíl. Každopádně, zkuste se někdy zamyslet. Nemusíte si pětkrát denně modlit nebo navštěvovat kostel. Opravdu si ale myslíte, že v nic nevěříte? Jste si opravdu jisti?
