na Blog.cz

Mezi mými známými (nikoliv však přáteli) mám jedince různých vyznání. Ať už katolíka, muslima nebo jehovistu, tak i satanistu či žida. Každý se od sebe liší, ale i přesto je něco spojuje - víra. Nejčastějším zdrojem mých článků jsou vlastní zkušenosti. V podstatě, inspiraci můžeme hledat kdekoliv, dokonce i na místech, kde by to nikdo nečekal. Například v opuštěném domě. Nikde nikdo, jediný živáček v nedohledu, i pád jehly na zem by byl slyšet .. ale i přes to všechno můžete z tohoto momentu něco získat. Inspirace pro napsání takové povídky není vůbec k zahození, naopak! Co tím vším chci ale říct.

Nedávno jsem měla velmi rozpačitý rozhovor s Ludvíkem, ortodoxním křesťanem, sympatickým třicátníkem, který se drží svých slov a úvah zuby nehty. Je to muž, který i přes jeho intenzivní víru v něco, čemuž já osobně vůbec nevěřím a nikdy jsem tu onu osobu neviděla, dokáže probírat témata z cela jiného šálku kávy.

Je to člověk, který se straní ateistů, ale mně se přitom nestranil, naopak. Nabídnul mi kávičku, z které pomalu vycházela horká pára, vodu s citronem, které zrovna denně nevypiju kvanta a k tomu mi ještě pod nos přihodil malou modlitební knížku z roku 1879 s obrázkem sv. panny Marie ze Svaté Hory.

"Řekni mi, ovečko boží. Co bys dělala, kdybys ležela na smrtelné posteli?"

"A jsi ateistka, že ano, pokud se nemýlím?" zeptal se otrle.

"Ano, jsem ateistka. A co bych dělala? Zní to divně, ale asi bych se modlila k bohu, a to i přesto, že v nic takového nevěřím! odpověděla jsem.

"A proč tedy o sobě tvrdíš, že v nic nevěříš, přitom by ses před přicházející smrtí modlila k bohu?"

"Když se ti něco nepodaří, proč neustále říkáš (pane bože, ježiš marja, kriste)? Proč neřekneš něco jiného?"

Nevěděla jsem, co na to říct. Padlo několikaminutové ticho. Měl stoprocentní pravdu, modlila bych se jako o závod.

"Tak změníme téma," pousmál se a začal vymýšlet téma ze zcela jiného kouta. Snažil se zabít ticho, které v místnosti panovalo. Nakonec jsem se ale zasmála a po půl hodince si usrkla kávy, která byla už studená jako psí čumák.

Proč ale vůbec něco takového píšu. Tímto kraťoučkým článek jsem chtěla dát najevo jen to, že lidé o sobě tvrdí makové a přitom je to takové. Dle mého názoru není na světě nikdo, kdo by v nic nevěřil. Jak už v boha, v sebe nebo jen ve dvoudecku Tullamorky, pořád je to víra, kterou se mi nikdo nemusí snažit vyvrátit, protože bych ho nepovažovala za nikoho jiného, než lháře. Takový je dnešní svět. Někdo vám do hlavy zatlouká, jaký je to satanista a proč začal takový satanismus vyznávat. Udávat důvod, že satanismus prostě (jak jinak) patří k metalové muzice je pro mě vtipem dne, protože víra jako taková a víra jako maková je rozdíl. Každopádně, zkuste se někdy zamyslet. Nemusíte si pětkrát denně modlit nebo navštěvovat kostel. Opravdu si ale myslíte, že v nic nevěříte? Jste si opravdu jisti?

Diabetes je velmi vážné, u velké části populace podceňované onemocnění.

První moment, kdy se dozvíte, že máte diabetes mellitus I.typu je šok, ale ještě větším šokem je se s touto nemocí vypořádat a žít s ní život takový, jaký byl předtím. Už nikdy to nebude život plnohodnotný a bezproblémový.

Vždy na vás přijde velmi nízká hladina cukru v krvi, tedy hypoglykemie, nebo naopak tzv. hyperglykemie a zároveň vás toto onemocnění celý život omezuje. Strava a pohyb. Většina lidí si myslí, že diabetici od momentu, kdy mají tuto nemoc černé na bílém jako přesnou diagnózu, tedy Diabetes Mellitus I. typu (popř. II. typu), nemohou cvičit, musejí z jídelníčku vymazat sladké pokrmy a zapomenout na alkohol. Vše je ovšem jinak.

Tento článek bych ale ráda věnovala cvičení a posilování při diabetu, proto si sladké pokrmy a alkohol nechám na další příště, pokud někdy přijde.

Jak jistě víte, při větší fyzické námaze nebo intenzivnímu pohybu jde hladina cukru v krvi rychle dolů. Nedokážu říct jakou rychlostí, protože sama nevím, jak to chodí u jiných diabetiků, ale pokud mám například dobrých 8 mmol/l, aplikuji si inzulín, najím se a hodinu po jídle dvacet, maximálně čtyřicet minut si zacvičím, cukr mi rychlostí času (neberte to doslova) sletí dolů a místo 8 mmol/l mám už jen 2,1 mmol/l. Řádku týdnů jsem si lámala hlavu co s tím. Přeci kvůli "blbé cukrovce" nezahodím cvičení/posilování a nebudu celé dny stát jako kůl v plotě a čekat, až se někdo ze zhora smiluje a pošle mi nějaký ten grámek svalu a ze strýčka Vysáka se náhle stane pan Biceps s velkým B.

Před každým posilováním si změřím glymču. Pokud je nižní než 7 mmol/l, neváhám a okamžitě si dám něco s větším obsahem sacharidů. Nemám na mysli čokoládu, bonbon nebo coca colu, ale například chléb, jenž obsahuje polysacharidy, které sice patří mezi pomalé cukry, ale narozdíl od coca-coly se mi v těle udrží déle a nepůsobí "affect-effect" jako již zmíněná coca-cola, kterou používám pouze při akutnější případech hypoglykemie pod 3 mmol/l.

Pokud mám cukřík v krvi změřený a hodnota na obrazovce glukometru je vyhovující, udělám si čistou vodu s citrónem. Jednak je to zdravé a při hubnutí skvělý pomocník, ale na druhou stranu je to pro mě také energie, která mi udrží glymču v rovině. Nevím jak to chodí u ostatních diabetiků. Znám jich velmi hodně, ale ani jeden z nich nemá slabost pro posilování a formování postavy jako já. Proto je i možné to, že nějací z vás nebudou se mnou souhlasit, ale u mně to takto opravdu chodí a i když cvičení přetáhnu z dvaceti minut na čtyřicet, pořád mám glymču vyrovnanou a stav je stabilizovaný. Nejenže mi cvičení pomáhá ke snížení glymčy a zabraňuje tak hyperglykémiím, kterými jsem mimojiné jeden čas opravdu trpěla, ale také mi to pomáhá po psychické stránce. Cítím se volnější a spokojenější.

(Vlastní fotografie (c) 2011)

(Rubrika se stále upravuje)

"Romové, morgoši, cikáni. Jsou jich plná média, města, ale i vesnice. Někomu lezou na nervy, někomu vlezou do auta a "vypůjčí" si drobnosti za pár desítek tisíc. Ve dne velmi často spí, protože jsou utahaní z náročné práce, proto si naše věci "půjčují" především v noci. Mají tak na vypůjčení klid a hlavně je nikdo nevidí, protože jejich pleť splývá s hustou černočernou tmou. Jsou to velmi klidná a inteligentní stvoření. Své rozhořčení dokáží dát najevo pouhým jedním slovem (mindžo), zatímco my češi, tedy gadžové nebo také bílé svin* se nedokážeme vyjádřit pouze jedním slovem, tudíž máme zcela rozlišnou mentalitu."

Už je to nějaký ten čas co se k nám do - předtím ještě čisté a poklidné vesničky ve středních čechách - přistěhovala romská rodinka. V oknech černé igelitové pytle, pod oknem šestimístné auto, nebo tedy abych byla přesnější, vrak auta a kostry jízdních kol.

Dnes jsem si ráno zamířila do obchodu, abych si stihla koupit ovoce, které jde na odbit. Najednou za mými zády zazvoní zrezivělý zvonek a mezi dveřmi stojí cikánka se třemi dětmi. Za ní se táhne jakási divná vůně .. Pfuj, co to říkám .. Táhnul se za ní divný smrad a dráždil mé čichové buňky, které nejsou na toto "aROMa" vůbec přizpůsobené. Pustila jsem ji tedy přede mne, abych měla více času na vybírání a především proto, abych se vyhnula podivnému zápachu.

"Dejte mi patnáct deka turisty .. jo a hodně ho tam dejte!"

"Je v týhle tyčince čokoláda?" (pozn. na tyčince byl tučný nápis ČOKO TYČINKA ORIGINAL)

Když se po třiceti minutách odhodlala zaplatit, otočila se na mě a vyhrkla : "Hej ty, taky z bytovky?"

Dělala jsem, že neslyším a přešlapovala jsem na místě až cikánka odejde.

Druhý den bylo z našeho auta ukradeno nářadí, vč. kabeláže za cca. 30 tisíc a týden poté byly ukradeny plynové bomby od obchodu. Pokládám si neustále otázku, proč se jim stále dokola daří krást, tedy pardon "půjčovat si" cizí věci a všichni dělají jakoby nic!

Na aROMatickou chvilku jentak nezapomenu. Ještě teď se mé čichové buňky bouří a prsty se mi neustále svíjejí do pěsti, kterou budu brzy nazývat jako strefou do černého .. :)

Pokaždé, když jí vidím se rozplývám a moje prsty se začínají třepat a mrštit. Jsou nezastavitelné. Nejraději bych je zasunula do jejího rozpáleného těla, ale bohužel nemohu. Její struny jsou tak ostré a brání mi průniku dovnitř. Položím ruku na její hrdlo a něžně ji posouvám níže a níže. Její tělo se čím dál tím více potí a vaří jako rozžhavené uhlí. Je celá orosená. Chytnu ji do rukou a posunu si ji blíže k sobě, aby byla co nejblíže mé přítomnosti. Je tak jemná a hebká. Nepopsatelná. Je to jediná žena, která mi bude i přes to všechno věrná. Jdu do školy, do práce, ven nebo na párty, ale stále na mě čeká doma v pokoji. Nemá city. Neprojevuje lásku, ale ani smutek. Je jen moje .. věrná kytara ..

Procházím se po ulici, ruce v kapsách a šoupu nohama o zem. Nad hlavou mi přelétává hejno ptáků a z oken místních barů se táhne hustý dým a jazzová hudba. Jakmile zaslechnu smích, po celém těle mi naskáče husí kůže, a to i přesto, že venku je parno. Sama ani už nevím, čím to je. Závist?

Pokračuji směrem vpřed. Posadím se na lavičku a poslouchám kapky vody, jak dopadají na hladinu mělkého jezírka. Nepřijde mi to zrovna příjemné, občas ve mně ticho vyvolává písečnou bouři, a tak si do uší zasadím sluchátka, kde mi hraje lehce progresivní techno. Zavírám oči. Ocitám se v sedmém nebi a přemýšlím nad nedosažitelnými věcmi, které mě stále více táhnou vpřed. Iluze? Utopie? Nevím, hlavní je ale to, že mám dost síly na to, abych probourala husté mraky a posunula se tak o kousek dál. Přeji si, aby vedle mě seděl někdo, s kým bych si mohla popovídat o životě, někdo, koho bych mohla obejmout a vědět, že je tu se mnou. Najednou jakoby z nebe dar se vedle mě objeví neznámá postarší dáma. Obličej má propadlý a vypadá zarmouceně, snad se jí nestalo nic špatného. Není nijak výřečná, vyhrkne na mě pouze jen to, ať nastavím ruce a přeji si jednu věc, která mě bude celý život doprovázet ..

Otevřu oči a zjistím, že jsem se probrala na lavičce spolu s kamarádem, který byl stejně jako já lehce mimo a v ruce držel zbytek vodky .. aneb takový byl můj dnešní den :)