na Blog.cz

A je to tady. Až teď jsme se dočkali jarního línání, které nám pěkně brnká na nervy. Hafan se od rána do večera drbe a vykusuje odumřelou srst, která ho pěkně svědí, obzvlášť pak oblast pod krkem, která je hodně huňatá. Já za ním každé dvě hodiny lítám a sbírám hromádky odpadlé srsti. Ať ho vyčesávám, jak dlouho chci, stejně nevyčešu všechno. Před pár dny jsem z něj sundala dvě pěkné paruky a dnes jsem musela začít úplně od začátku. Vypadá to, že budeme muset ještě pár dní vydržet a přetrpět jeho peklé období :o)

Jak jste na tom vy a váš hafan?

Původním úmyslem bylo vyzkoušet instagram vintage efekt podle tohoto návodu. Jak je ovšem vidět, nepovedlo se a fotografie jsou pouze přetažené texturou a lehce dobarvené. I tak to ale za pokus stálo.

K prvnímu dubnu vidělo moje fotky více jak 1700 lidí. Po měsíci můžu k číslu 1700 připsat ještě jednu nulu, což je tedy pěkný skok a jsem mile překvapená! Kromě toho přibylo i několik komentářů a dobrozdání, lépe testimonial. K dobré náladě mi navíc ještě přidává dnešní parádní počasí, které mě hned po ránu s rozespalýma očima po dvou hodinách spánku, černým čajem, kávou, hromadou ovoce a slovníkem vyhnalo ven. Kéž by takové počasí už zůstalo. Pěkný den všem!

5. a 6. května přinesla noční obloha pěknou podívanou, a to krásně zářící úplněk. Je fakt, že podívaná to byla úžasná. A jaké byly první dojmy? Všelijaké! Na dvůr jsem si vyrazila v kraťasech a bez brýlí, tudíž pohled na velkou a rozmazanou oranžovou kouli nebyl tak vzrušující, jako ten druhý, kdy jsem si už nasadila brýle a pořádně oblékla. Abych to nebyla já, všechny baterie do fotoaparátu byly vybité a já tak neměla možnost fotit. Prolétla mnou ledová jiskra a výčitky byly na místě. Naštěstí jsem našla čtvrtou baterii zašantročenou v batohu a mohla tak vyrazit fotit.

Kolem druhé až půltřetí ráno jsem vyběhla ven, postavila stativ, na něj fotoaparát a šlo se na věc. Prvních deset fotografií šlo rovnou do koše, o dalších patnácti jsem silně uvažovala, zda je nechat, nebo také vymazat. Vymazala jsem je. Nevím, proč jsem si nějaké nenechala a nepodívala se na ně na počítači, ale v tom momentu jsem je všechny označila a odstranila. Je rozdíl se koukat na fotky na malé obrazovce foťáku a na laptopu. Sice byly ostré a bez šumu, ale automaticky jsem je smazala. Nechápu. Nějaké dobré být musely - druhou řadu jsem dělala čistě na manuál, navíc jsem si na internetu našla perfektní tabulku, která mi pomohla, ale jsou už pryč. Škoda. Ještě, než jsem vyrazila ven, prolistovala jsem všechny fotoknihy, které na mě pokaždé čekají ve skříni, ale ani v jedné nebyl takový manuál na focení měsíce, který by mi nějak usnadnil chápání. Studovat tabulky je pro mě občas otázkou několika hodin, a to mi matematika nikdy nešla po chuti.

Několik hodin předtím jsem studovala všelijaké věci, občas jsem se učila i něco málo o expozicích a světle, ale hlavu jsem měla už jako balón, a tak jsem se chtěla spolehnout čistě jen na knihu. Nepovedlo se.

Po ruce jsem měla ještě kameru, která fotí o trochu slaběji, ale zato videa dělá dobrá. Jak ráda bych napsala, že dělá perfektní videa, ale brání mi v tom AF, který mi už leze na nervy. Elektronika je v dnešní době drahou záležitostí, proto se musím spokojit s automatickým zaostřováním. Foťák jsem uklidila, na stativ postavila kameru a začala experimentovat. Prvních pět minut bylo o ničem - kamera mi nechtěla zaostřit, když už pomalu začínala zaostřovat, před měsíc vletěl tmavý mrak, který mi to zase celé rozhodil a vznikalo mi něco na způsob bokehu, tedy několik oranžových koleček poletujících kolem měsíce. Nakonec se mi podařilo zaostřit. Výsledek je k vidění na tomto videu:

Po dotočení krátkého videa jsem se vrátila zpět domů a čekala na půl šestou, kdy měl být údajně největší úplněk v letošním roce. Připravila jsem si stativ, foťák, objektivy, do batohu si ještě dala termosku s horkou kávou, protože jsem počítala, že se venku dlouho zdržím a vyrazila pryč. Plná nadšení jsem vyběhla na náš nejvyšší kopec, odkud se dá krásně hned po ránu sledovat vesnice utopená v mlze, ale měsíc nikde. Vrátila jsem se domů, počkala si dobrou hodinku a opět vyrazila. To už jsem naštěstí měsíc viděla, ale hodně špatně. Venku bylo zataženo, chvílemi spadla i nějaká ta kapka, a to mě vyhnalo zpátky domů. Z neděle jsem si odnesla dvě fotky a jedno video, ale lepší něco, než nic.

Dorazily jsme na další ohromně velkou stanici (neberte slovo ohromně tak vážně). Vystoupily jsme a zamířily do víru "velkoměsta".

Venku byla neskutečná tma. Jediné, co nás tahalo vpřed byl měsíc a pár pouličních světel. Stály jsme na malém kopečku, ze kterého jsme zahlédly osvětlený nápis McDonald's. Vydaly jsme se přímo k němu, odtamtud se alespoň budeme lépe orientovat. Dorazily jsme k McDonaldu. Stály jsme vedle silnice, po které občas přejelo policejní auto nebo nějaký cyklista. Neváhaly jsme a vydaly se stále rovně. Míjely jsme několik zavřených obchodů, kaváren a lahůdkáren. Kdybychom pokračovaly stále za nosem, dostaly bychom se na trochu rušnější silnici, a to jsme opravdu nechtěly. Byly jsme ztahané jako koně a síly nám už pomalu docházely. Byly jsme bezradné, vše bylo zavřené a nikde nikdo.

Vzhledem k tomu, že poslední dobou vůbec nestíhám, si musím jednou za čas u článků určovat datum vydání, abych pak najednou nezamíchala jednu věc za druhou. Právě i tenhle článek jsem si nastavila, tentokrát to je pátá hodina ranní.

Přidávám další video s dvoutýdenním zpožděním - jmenuje se "První jarní dny" a jak už sám název říká, ve videu jsem zachytila pár prvních jarních slunečních paprsků, které na mě v tomto roce vykoukly a nabily mě energií. Byl to zatím vůbec jeden z nejpříjemnějších dnů od začátku roku.

Pár lidí se mě ptalo, proč dělám samá tmavá a černá videa. Podle jejich názoru chci ze svého výtvoru udělat umělecké dílo. Většina lidí si myslí, že černá nebo černobílá automaticky zkvalitňuje dílo. Stejně tak jako z textu nebo fotografie, i z videa je možné poznat, jakou měl člověk náladu a kolik síly do něj dal. Nenatáčím proto, abych ostatním dokázala, co s kamerou umím nebo neumím. Natáčím proto, že mě to baví a naplňuje. Pokud se chce člověk do něčeho pustit nebo se k něčemu odhodlat, měl by do toho jít bez váhání se vzpřímenou hlavou a prostředníkem připraveným pro případné "haters"! Fight!

Už je to více jak rok, co jsem navštívila své vysněné Norsko až tomu sama nemůžu chvílema věřit. Během mého pobytu v Norském království se mi přihodilo pár vtipných věcí, o které bych se s vámi chtěla podělit a zároveň i poradit, která slovíčka byste ve Skandinávii, ale i v jiné zemi, kde se domluvíte anglicky, neměli používat, nebo alespoň mně se níže zmíněná slovíčka určitě v jistých situacích nehodila.

Když už jsem před pár měsíci zvěřejnila básničku, která popisovala můj stav hypoglykémie, proč sem nepřidat i její druhý břeh - hyperglykémii, která je stejně tak nepříjemná, ale sama nedokážu říct, co je lepší a horší. Oboje má svoje nevýhody, občas i bolesti a starosti. Právě dnes ke mně hyper nečekaně dorazila a nějak se zdržela...naštěstí se zdržela jen v horní části těla (hlava, oči) - křeče na mě naštěstí zapomněly. Ještě teď pomalu cítím bolest, jak odchází a je to fajn pocit, když vím, že budu mít zase chvíli pokoj..

Potápím se do hluboké řeky,

nevidím konce

možná ani nechci.

Ztrácím se sama v sobě

vzteky

Dochází mi,

že cukr stoupl prudce.

Byla to má vina,

jsem svůj vlastní škůdce

Nemám hlad,

stále jenom piju vodu.

Chce se mi spát

nemůžu

jsem na špatném bodu.

Obklopená černým mrakem,

s hlasem můry glukózy.

Inzulín se stává drakem,

nic mi už nepohrozí.

Příště musím pozor dávat,

mít u sebe nástroje.

Teď už stačí jenom čekat,

až drak vletí do boje

Před více jak dvaceti dny jsem se zaregistrovala na norských stránkách www.foto.no a zařadila se tak mezi další fotografy na tomto serveru. Prvotní myšlenka ohledně zveřejňování mých fotografií na zahraničních stránkách se mi v hlavě zrodila už na začátku roku 2010, ale jediná stránka, o které jsem věděla, byl americký Flickr. Moje vůbec první digitální fotografie, která spatřila světlo světa byla odlouplá kůra stromu focená kompaktem. Právě tahle fotka se pyšní svým prvenstvím na mém profilu, který můžete vidět ZDE. Před třemi měsíci vidělo můj flickr photostream 411 lidí, ke dnešnímu dni to dělá krásných 1,716 zhlédnutí.

Komentáře u mé fotografie "Ensom kvinne" na stránkách www.foto.no

øistein alne : Graficky velmi povedený obrázek. Krásná žena tam vpravo. Je pěkné, že hledí ke světlu světa a uvědomuje si, že na světě existuje mnoho opuštěných lidí. To popisuje osamělost a jak bolestné to je. Mnoho jedinců trpí pocity osamělosti i přesto, že se pohybují mezi mnoha lidmi. Samota může být někdy opravdu hluboká a člověk se může cítit opuštěný.

Jan Gjerde : Skvělá studie - levá polovina je jako abstraktní malba, zatímco pravou polovinu tvoří silueta. Tyto dvě části spolu vyjadřují touhu a ztrátu . Velmi pěkné složení a uříznutí.

Jsem jen DancerDwilson - kluk, který miluje tanec..

K tanci jsem se dostal už v útlém věku, nepamatuji si, kdy to přesně bylo. Nejvíce mě určitě inspirovala a stále inspiruje moje rodina a všichni její členové. Většina z nich tancuje.

Ano, já vím a je to šílené. Tolik lidí! Nikdy jsem si nemyslel, že tolik lidí uvidí má videa! Nejsem si úplně jistý, jestli mám nějaké fanoušky, ale pokud bych měl, určitě bych s nimi zůstal v kontaktu a věnoval se jim.

Řekl bych, že spíše tancuji Kpop, ale sám vlastně nemám tušení, jaký styl tancuji. Hádám, že pop dance. Mám svůj styl a nazval bych ho pop/rnb.

Ano, to je pravda, nikde ale energii nebo chuť k tanci nevyhledávám. Všechno přijde samo a nečekaně.

Lidé by měli tancovat, protože tanec dělá sám o sobě dobrý pocit bytí a uvolňuje. Určitě i neprofesionálové by se mu měli věnovat - nic není ztraceno.

Dělejte to, co chcete a dejte tomu vše, co je ve vašich silách!

Youtube profil
Twitter profil

Rozhovor v anglickém znění ZDE | Original english version HERE

Osmadvacátého února byla zveřejněná další moje fotografie na zahraničním serveru, tentokrát na stránkách Fierce & Nerdy. Jsem ráda za další úspěch, o to milejší bylo ale to, když se mě sama ambiciózní Ernessa Carter (autorka článku) zeptala, zda se zveřejněním souhlasím. Na Flickeru, kde zveřejňuji své nejaktuálnější fotografie, mám nastaveno vypůjčení fotografií, ovšem pouze s uvedením autora nebo zdroje. Pěknou dobu jsem klikala na udělení autorských práv, ale nechtělo mi zaboha naskočit.. Kromě fotografií jsem s ní prohodila i několik hodně příjemných řádků, za které jsem samozřejmě také moc ráda...

Chci znát Tvá tajemství,

vstoupit do Tvého světa.

Být součástí neznámé budoucnosti,

ne jen pouhou verzí beta.

Chci cítit Tvůj dech,

slyšet Tvá slova.

Chci vrátit čas,

zažít vše znova.

Od začátku.

S vášní jsem Tě svlékla.

Z hadrů.

Z kůže.

Byly jsme spolu,

jako čerstvé růže.

Jen já a ty.

Odešla jsi pryč,

ztratila jsem vše.

Minulost je za námi,

jsme spolu, jen my dvě...

...růže bez trnů

Přesně před čtrnácti dny vzniklo tohle video, které nese název "Tajemství". Trvá necelé dvě minuty, ale jeho samotná tvorba a další úpravy mi zabraly necelé tři hodiny + čekání na úplné zaostření, čištění objektivu, občas se mi i zaseknul laptop, protože v něm běželo najednou několik programů a byl přetížený...Na příští dny - týdny si plánuji další video, které bude pětkrát delší a jeho tvorba mi bude trvat pár pěkných hodin, možná dnů. Video má za sebou pěkných 518 zhlédnutí, několik ohlasů a také pár neutrálních až negativních komentářů. Kritika mi vůbec nevadí, naopak, ale ať mi příště už prosím někdo, kdo by se k něčemu takovému ani neodhodlal a neumí nic jiného, než si dělat radost kritizováním ostatních, nemluví do práce. Idioty příště obklikou a dalším tvorbám v nedohledu třikrát zdar...

Nepamatuji si dne, kdy bych nebalancovala na hraně hluboké propasti. Jednou mi slunce vadí natolik, že jsem schopná se jít někam zabednit a nevylézt ven, dokud se nebe nezatáhne nebo nezačně pršet. Jednou mi ale sluníčko neskutečně pomáhá a přeji si, aby ten moment nikdy neskončil. To je důvod, proč neustále balancuji. Nevím na čem jsem, nevím co chci. V podstatě ani sama chvílemi nevím, kdo vlastně vůbec jsem.

Dnes jsem měla naštěstí svůj kreativně-pohodový den a nějací přihlouplí lidé ve městě mě vůbec nerozhodili. Byla jsem schopná zajistit si pár důležitých věcí, naběhat kilometr, půl hodiny bezdůvodně zvedat dvacetikilovou činku, fotit a ještě k tomu si dát provizorního šlofíka na hrázi u rybníka. A výsledek? Den na jedničku. Víc takových dnů!

Lásku

Srdcem

Život

Duší

Jsem vlastním soudcem ve světě růží.

Víru

Myslí

Štěstí

Sluncem

Všichni jsme závislí, jen pouhým kusem...

hadru.

Chci změnu. Dožiju se?

Už jsem se několikrát zmiňovala o tom, že bych si sama mohla každý den naservírovat jednu diagnózu a jak to tak vypadá, od poloviny týdne si můžu začít psát lékařské zprávy. Mezitím, co budu sepisovat pár řádků, můžu vymýšlet název své další diagnózy, která ještě není ve vyhledávači Mezinárodní Klasifikace Nemoci. Ne, teď ale vážně. Jakmile se venku zatáhne, zapadne sluníčko, v nejlepším případě se ještě rozprší a rozfouká vítr, moje nálada se začíná viditelně zlepšovat a začínám být zase tvůrčí. Mám sto chutí něco vytvářet, dělat nové věci, všechno se naráz naučit...a tak to nebylo!

Celou zimu jsem si přála teplo a sluníčko. Dobře, teplo beru, ale když u nás začalo svítat sluníčko, připadala jsem si tak sama, a to i přesto, že jsem v tu chvíli sama zrovna nebyla. Možná mě užírala představa, že ostatní si užívají, ale já si také užívala. Co s tím? Je to k nevysvětlení, obávám se, jak budou dopadat další slunečné dny...