na Blog.cz

Miluji ten pocit, když se vrátím z města, courám se s rukama v kapsách po vesnici a zakopávám o svoje vlastní myšlenky...někdy je totiž velkým problém už to, když se člověk najednou zajímá o nespočet věcí a pak se sám v sobě ztrácí, protože neví na čem je a bojí se toho, aby mu jedna z té řádky věcí neunikla. Jakmile se ale rozhodne dělat to, co ho baví, ač na to nemá kolikrát ani čas, ztrácí představu o realitě a všem kolem...

Ne, nenarážím na to, že bych neměla čas, naopak. Narážím na to, že bych měla od hodně věcí alespoň na malou chvíli upustit, protože zjišťuji, že o čím dál tím více věcí se zajímám, tím více se mi všechno v hlavě začíná točit a já si kolikrát přeji, aby můj život byl jen jeden velký sen. Sen, který dříve či později zmizí a nezbude tady po něm ani pára...konec filozofování...

Ať to vypadá jakkoliv - úchylně, trapně, stupidně, infantilně...tímto chci poděkovat svému psovi, který je jednou z mála věcí, která mě drží při životě...pokaždé, když se vrátím odjinud, udělá mi radost, protože tady na mě vždy čeká a já tak vím, že nejsem sama...sama - tím myslím tu škaredě zašedlou siluetu, která čím dál tím více ztrácí pixely a jak to tak vypadá, nějaká barva (nový život) nebo cesta (naděje) jí je v tuto dobu zbytečná...stačilo by jen vypadnout z této pseudodemokratické škatule, zapomenout na všechny lidi a začít nový život. Nový život s novými lidmi, novou kulturou, jazykem, zvyky, s novou nadějí, láskou, úspěchy, ale... pohled na svět chci mít stejný. Chci stále na svět koukat očima, které si dokážou zapamatovat příjemné momenty, očima, které vypadají neupřímně a falešně, ale také očima, které spatřily pár nepříjemných situací, na které se nezapomíná, ale pořád mám v záloze, že svět není tak černobílý, jak to vypadá. Svět je kompilace černobílé, sépie a barevné (všímejte si pořadí, v kterém jsem odstíny seřadila..) Nezáleží na tom, jak se kdo na něj kouká, záleží na tom, jestli bude vůbec někdy alespoň jednou schopný sundat pol. filtr a vidět svět i barevně. Chci toho tak moc?

"Ano," odpovím si sama.

Vše chce čas. Čas je jen číslo, a já na čísla, která mi utíkají před nosem, nevěřím. Věřím na momenty...na momenty, které se dají zopakovat, věřím na nové momenty, příjemnější, poučnější, takové momenty, které mi dají do života poučení a motivaci. Věřím. tedy jsem.

Přidávám další várku fotografií, které nevznikly za zrovna příznivého počasí. To však nemění nic na tom, abych seděla doma a koukala skrz prsty do zdi. I černo a temnota má něco do sebe, a ne?

Po shlédnuté filmu Kyss Mig jsem zjistila, že inspirace se ke mně dostavuje i ve chvíli, kdy bych to nikdy nečekala. Občas se mi naskytnou chvíle, kdy ztrácím představu o životě a budoucnosti, a tak jsem si řekla, že to musím nějak napravit.

Albert Einstein pravil: "Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada" a já na tu záhadu právě přišla.

Probrouzdala jsem si internet a hledala inspiraci, která mě zvedne ze židle a ukáže mi mojí cestu. Hledala jsem něco ve spojení - naučit se, ale přitom se nechat i inspirovat a otevřít oči.

Narazila jsem na švédský film Kyss Mig, který jsem s chutí zkoukla od začátku až do konce. Nevynechala jsem ani jednu vteřinu záběru, protože jsem už od začátku filmu věděla, že se mi všechny naděje opět vrací. Naučila jsem se pár švédských slov a navíc jsem zjistila, že nic není ztraceno, ani naděje, která se občas ztrácí jako pára ve vzduchu. Navíc jsem měla možnost nahlédnout do očí hlavní herečky Liv Mjönes, ze které číší tolik zvláštní energie a pod jejím drsným exteriérem bije citlivá duše. Nechce se mi děj filmu popisovat, protože aby to vůbec někdo pochopil, musel by se na film sám podívat, nicméně tímto chci říct, že i z takových záležitostí, jak právě z tohoto filmu, dokáže člověk dostat novou inspiraci a naději do života.

Tvůj vlak už dávno odjel .. na pláž posetou růžemi,

můj vlak se už dávno ztratil .. v siluetách kostelních zvonů.

Čekala jsem na rozhodnutí, ale ty jsi byla rychlejší,

zatímco já odcházela, ty sis užíval večera šansonů.

Vím, jsem socha .. z porcelánu.

Neznám cit, lásku, ani život. Nechci žít ..

Nemám potřebu ztrácet čas a noci o Tobě snít.

Uvědomuji si svých nedostatků a chyb,

nejsem slepý pianista, jenž žije pro jediný stisk.

Uvědomuji si, že smrt není řešením,

ale být stále tady je pro mě velký risk.

Chci tu být, žít a snít .. ale nevím o kom ..

Nechci tvrdit, že smrt je to, po čem toužím,

.. protože smrt je štace bez zpáteční jízdenky.

Dnes mi přišel email od dalšího pacienta, který byl hospitalizován na psychiatrii .. V textu popisuje své zkušenosti a ke konci přikládá pár fotografií .. Na jeho přání text zveřejňuji. Čtěte dál -->

Před rokem se mi splnil můj další cestovatelský sen, a to Norsko. Když se mě chvíli před odletem ptalo několik lidí, kde jsem vzala tolik peněz na letenky a ubytování v Norsku, odpověděla jsem jen "nemyslete si, že je to zas tak drahé.." a všichni na mě zírali jako na zjev. Je to tak, celá cesta (Praha - Norsko, Norsko - Praha) + ubytování nás na jednu osobu vyšlo na 3000,-

Každý si sbalil jen jeden batoh a vyrazilo se na letiště s přesvědčením, že až tam si vybereme destinaci, kterou navštívíme. Přišli jsme k okýnku a zeptali se, jaké letenky jsou nejlepší a hlavně také kam. Vybrali jsme si nízkonákladovou leteckou společnost, protože nějaký servis a catering je nám úplně k ničemu. Jídlo a pití jsme si vzali s sebou na palubu, takže jak říkám, všechno kolem bylo opravdu zbytečné. Teď ještě zpět k letišti. Dostali jsme celkem tři nabídky.

Itálie, Benátky - 799,-

Anglie, Londýn Luton - 1299,-

Norsko, Oslo Sandefjord - 299,-

Jak jinak bychom měli zvolit, než Norsko. Nejen kvůli tomu, že zpáteční letenka nás vyšla na 598Kč, ale také proto, že to byla pro nás vcelku záhadná země. Původně jsem se tu vůbec nechtěla rozepisovat, co, jak a proč, chtěla jsem sem dát jen krátké video, které jsem za pár minutek vytvořila. Měla to být vzpomínka na mojí nejlepší dovolenou v životě. Před Norskem jsem byla v šesti destinacích, ale to bylo všechno ve smyslu Hotel-Bazén-Válení se u moře-Diskotéka-Spánek. Na to já nejsem. Dovolená v Norsku byla mnohem záživnější a dobrodružnější. Prolezli jsme všechny kouty okolí Sandefjordu a Tonsbergu, koupali jsme se v jezeře, moři i rybníku, chytali jsme ryby, jedli doposud nepoznané, slyšeli doteď neslýchané .. jedním slovem, bomba!

Před pěti dny to byl rok, co jsem dostala nálepku diabetes. No, abych to nebyla já, hned jsem si ji strhla z čela a stále si tvrdila, že jsem úplně zdravý člověk a nebudu si muset čtyřikrát denně píchat inzulín, patnáctkrát za den do prstu a ještě k tomu ze sebe vymačkávat tolik krve. Ani teď nechci tvrdit, že mám cukrovku, ale nejradši bych to ze sebe vykřičela nahlas a smířila se s tím. Nejde to. Ikdyž se snažím a vím, že mi prostě selhal důležitý orgán, dělám to, co jsem dělala i jako zcela zdravý člověk. Nevím, je to těžké popsat, ale připadá mi, že všichni lidé kolem mě, kteří vědí, že mám diabetes se mnou zachází jako se zdravým člověkem. Nabízí mi alkohol, sladké, musím vykonávat náročnou fyzickou práci a nikdo nebere ohled na to, jestli budu mít hypoglykemii a upadnu do kómatu nebo jestli budu mít naopak hyperglykémii a upadnu do bezvědomí, ze kterého se stejně jako z hypa nemusím už dostat zdravá nebo vůbec živá ..

Kamkoliv se dostanu nebo jsem na zajímavém místě, vše si dokumentuji. V lepším případě na foťák, v horším telefonem. Přikládám pár fotek z mých vůbec prvních dnů v nemocnici, které jsou vyfocené, jak jinak než telefonem. Je to odporná vzpomínka .. vzpomínat na to, jak se mnou musel personál chodit na toaletu, přepichovat mi kapačky, několikrát mě vzbouzet z bezvědomí, musela jsem si měřit, kolik jsem toho přesně vypila a naopak .. Nejhorší vzpomínky mám ale na personál, který se ke mně choval nepříčetně. Už je to rok, ale stále mám v sobě tolik nenávisti a vůbec netuším, jak se jí zbavit. Uff, já to ale potřebuji .. Potřebuji si od dnešního dne vybavovat všechny vzpomínky a zjistit tak, kde jsem selhala. Je mi jasné, že se mi stav xkrát zhorší, než jak jsem na tom právě teď, ale bez toho, abych se dozvěděla, kde se stal zkrat to prostě nechat nemůžu ..

Do dvanácti let jsem vyrůstala jako jedináček v obyčejné vesnické bytovce. Od rána do odpoledne jsem trávila čas v nedaleké základní škole. Jakmile jsem pokaždé dorazila domů, převlékla jsem se a vyrazila si ven. Ruce v kapsách, na hlavě kšiltovku, vlnité vlasy sepnuté do culíku a nabucané tváře. Ano, to jsem byla já. Náctiletá holčička, která si každý den chodila sedat pod okna místní putyky a poslouchala všechno, co se dostalo ven. Toto místo mi hodně dalo a možná proto jsem si už v té době nerozuměla s mými vrstevníky. Zaslechla jsem ty nejvulgárnější fráze pod sluncem nebo také to, jestli je sex s jejich manželkou lepší ráno nebo večer. Občas jsem si ze země sebrala nějaký ten kamínek a házela s ním na značky, abych se alespoň nějak zabavila nebo jsem si neustále praskala klouby na rukách až do té doby, co mi natekly a začaly mě pěkně bolet. Čtěte dál ->

Vracím se k bloggování, protože to je jediná činnost, která mě po nocích a brzkých ranních hodinách naplňuje. Včera jsem objevila skvělý film, který nese název Bloomington. Nedokážu říct, podle čeho vznikl tento název, ale zřejmě se bude jmenovat podle města v americké Indianě. Hlavní děj filmu je o lásce mezi krásnou a vyzrálou středoškolskou učitelkou Catherine a její mlaďoučkou studentkou Jackie. U první poloviny filmu jsem se doslova rozplývala, ale druhá část je trochu jiný šálek kávy. Vše se obrací vzhůru nohama a film má nejasný závěr, který ještě doteď nechápu .. Ke stažení je čistě v anglickém jazyce nebo taktéž stejně, ale s českými titulky. Já jsem se rozhodla, že do toho půjdu bez titulků a bylo to celkem i úspěšné. Skoro celému filmu jsem rozuměla až na pár špatně srozumitelných frází. K filmu jsem si sedla s čistou hlavou a sklenkou bílého vínka v ruce. Sledovala jsem celý děj a pokoušela se ho pochopit, protože nějaké části jsou vážně k nepochopení. Děj filmu je určitě snem nejedné eL dívky/ženy .. No

Během čtrnácti dnů to bude rok, co na sobě nosím nálepku "diabetik"! Jo, sama nedokážu pochopit, jak ten čas mohl tak rychle utéct, ale je to tak a ať se snažím jak chci, vrátit se už nic nedá - ani čas už nevrátím, můžu si na hodinkách přetočit ručičky o pár centimetrů nazpátek, můžu si doma vylepit kalendář 2010/2011 nebo si můžu dokonce alespoň myslet, v jaké době bych chtěla žít, ale je to jen pouhá iluze. Je to věc, kterou nikde, nikdo a nikdy nevrátí!

Čtěte dál ->

Konečně jsem se po měsíci dostala na internet a ještě k tomu na hotelu v jižních čechách, a tak to zde alespoň trochu aktualizuji, ať to tu nezarůstá prázdnotou .. :(

Právě teď to bude sedmadvacet hodin, co jsem vzhůru a na nohách. Cítím se tak nemotorická, nepoužitelná a bez funkce. Co si ale budeme nalhávat, teď jsem jako troska. Sotva si vidím na nohy a aplikace inzulínu mi trvá minimálně dvacekrát déle než obvykle. Za tu dobu mám za sebou tři sprchy, sedmnáct kafí, 100ml inzulínu (ne tak doslova, to už bych tu nebyla), mám našlapáno dobrých šest kilometrů a zhlédnuto šest filmů, z toho pět geografických dokumentů a na jediné, na co se momentálně ještě zmůžu je psát tento zbytečný článek, který nebude zajímat nikoho kromě mého druhého a platonického já. Nebudu se ale litovat, kdybych do sebe za tu dobu nenacpala, a to doslova, tolik kofeinu, ještě teď bych nejspíše byla v tajemné říši snů a neseděla s cigaretou, další kávou, foťákem a notebookem v ruce a nesledovala zamrzlé větve stromu, které si sami volají o pěknou fotečku.

Za celou dobu, co jsem byla a stále ještě jsem vzhůru jsem myslela na pár lidí, u kterých si stále nejsem jistá a nevím co si o nich mám myslet. Mám tak smíšené pocity a začínám být velmi skeptická .. ale nechám to plavat, dokud ještě nepřišly ty největší mrazíky a H₂O je stále v kapalném stavu.

Říkám si tak, kdybych tu u sebe někoho (jo sakra, někoho) měla, byla bych schopná vydržet minimálně ještě jednou tak dlouho, co jsem vydržela teď, pokud bych si dál dodávala energii kofeinem, ale je to pouze jen iluze. Sen, který se mi nikdy nesplní, protože jediný, kdo je den co den po mém boku je pes, nikoli člověk. Možná je to tak asi lepší, můžu se mu s čímkoliv svěřit a vybrečet se mu do huňatého kožichu.

Obrazovka se mi ale už začíná zamlžovat a nerada bych, aby mi zamrzla, takže pádím dovnitř. Uhašuji cigaretu, dopíjím poslední doušek turka, foťák vracím do batohu a když už to tak nejspíše bude, že budu do smrti sama, bez jiné osoby vedle sebe, můžu si o ní alespoň za pár okamžiků nechat zdát .. Pro někoho dobré ráno, ovšem pro mě dobrou noc :))

Všichni jsme různí. Jedni takoví, nějací zase makoví. Někdo hledá vztah na celý život, někdo zase sex na jednu noc pod záštitkou zpříjemnění dosavadního života. Poznala jsem ženu, které táhlo k dobrých padesáti let, ale lásku nikdy v životě nepotkala, tedy spíše láska nepotkala ji. Sexuchtivá, bezdětná a navíc vdova. Pro většinu lidí se tato žena stává synonem zlatokopky nebo tzv. "roztáhninožky". Pro mě osobně to byla ale žena zoufalá, která měla svých starostí dost a teď se je snaží vynahradit, bohužel ale marně.

Mezi mými známými (nikoliv však přáteli) mám jedince různých vyznání. Ať už katolíka, muslima nebo jehovistu, tak i satanistu či žida. Každý se od sebe liší, ale i přesto je něco spojuje - víra. Nejčastějším zdrojem mých článků jsou vlastní zkušenosti. V podstatě, inspiraci můžeme hledat kdekoliv, dokonce i na místech, kde by to nikdo nečekal. Například v opuštěném domě. Nikde nikdo, jediný živáček v nedohledu, i pád jehly na zem by byl slyšet .. ale i přes to všechno můžete z tohoto momentu něco získat. Inspirace pro napsání takové povídky není vůbec k zahození, naopak! Co tím vším chci ale říct.

Nedávno jsem měla velmi rozpačitý rozhovor s Ludvíkem, ortodoxním křesťanem, sympatickým třicátníkem, který se drží svých slov a úvah zuby nehty. Je to muž, který i přes jeho intenzivní víru v něco, čemuž já osobně vůbec nevěřím a nikdy jsem tu onu osobu neviděla, dokáže probírat témata z cela jiného šálku kávy.

Je to člověk, který se straní ateistů, ale mně se přitom nestranil, naopak. Nabídnul mi kávičku, z které pomalu vycházela horká pára, vodu s citronem, které zrovna denně nevypiju kvanta a k tomu mi ještě pod nos přihodil malou modlitební knížku z roku 1879 s obrázkem sv. panny Marie ze Svaté Hory.

"Řekni mi, ovečko boží. Co bys dělala, kdybys ležela na smrtelné posteli?"

"A jsi ateistka, že ano, pokud se nemýlím?" zeptal se otrle.

"Ano, jsem ateistka. A co bych dělala? Zní to divně, ale asi bych se modlila k bohu, a to i přesto, že v nic takového nevěřím! odpověděla jsem.

"A proč tedy o sobě tvrdíš, že v nic nevěříš, přitom by ses před přicházející smrtí modlila k bohu?"

"Když se ti něco nepodaří, proč neustále říkáš (pane bože, ježiš marja, kriste)? Proč neřekneš něco jiného?"

Nevěděla jsem, co na to říct. Padlo několikaminutové ticho. Měl stoprocentní pravdu, modlila bych se jako o závod.

"Tak změníme téma," pousmál se a začal vymýšlet téma ze zcela jiného kouta. Snažil se zabít ticho, které v místnosti panovalo. Nakonec jsem se ale zasmála a po půl hodince si usrkla kávy, která byla už studená jako psí čumák.

Proč ale vůbec něco takového píšu. Tímto kraťoučkým článek jsem chtěla dát najevo jen to, že lidé o sobě tvrdí makové a přitom je to takové. Dle mého názoru není na světě nikdo, kdo by v nic nevěřil. Jak už v boha, v sebe nebo jen ve dvoudecku Tullamorky, pořád je to víra, kterou se mi nikdo nemusí snažit vyvrátit, protože bych ho nepovažovala za nikoho jiného, než lháře. Takový je dnešní svět. Někdo vám do hlavy zatlouká, jaký je to satanista a proč začal takový satanismus vyznávat. Udávat důvod, že satanismus prostě (jak jinak) patří k metalové muzice je pro mě vtipem dne, protože víra jako taková a víra jako maková je rozdíl. Každopádně, zkuste se někdy zamyslet. Nemusíte si pětkrát denně modlit nebo navštěvovat kostel. Opravdu si ale myslíte, že v nic nevěříte? Jste si opravdu jisti?

Diabetes je velmi vážné, u velké části populace podceňované onemocnění.

První moment, kdy se dozvíte, že máte diabetes mellitus I.typu je šok, ale ještě větším šokem je se s touto nemocí vypořádat a žít s ní život takový, jaký byl předtím. Už nikdy to nebude život plnohodnotný a bezproblémový.

Vždy na vás přijde velmi nízká hladina cukru v krvi, tedy hypoglykemie, nebo naopak tzv. hyperglykemie a zároveň vás toto onemocnění celý život omezuje. Strava a pohyb. Většina lidí si myslí, že diabetici od momentu, kdy mají tuto nemoc černé na bílém jako přesnou diagnózu, tedy Diabetes Mellitus I. typu (popř. II. typu), nemohou cvičit, musejí z jídelníčku vymazat sladké pokrmy a zapomenout na alkohol. Vše je ovšem jinak.

Tento článek bych ale ráda věnovala cvičení a posilování při diabetu, proto si sladké pokrmy a alkohol nechám na další příště, pokud někdy přijde.

Jak jistě víte, při větší fyzické námaze nebo intenzivnímu pohybu jde hladina cukru v krvi rychle dolů. Nedokážu říct jakou rychlostí, protože sama nevím, jak to chodí u jiných diabetiků, ale pokud mám například dobrých 8 mmol/l, aplikuji si inzulín, najím se a hodinu po jídle dvacet, maximálně čtyřicet minut si zacvičím, cukr mi rychlostí času (neberte to doslova) sletí dolů a místo 8 mmol/l mám už jen 2,1 mmol/l. Řádku týdnů jsem si lámala hlavu co s tím. Přeci kvůli "blbé cukrovce" nezahodím cvičení/posilování a nebudu celé dny stát jako kůl v plotě a čekat, až se někdo ze zhora smiluje a pošle mi nějaký ten grámek svalu a ze strýčka Vysáka se náhle stane pan Biceps s velkým B.

Před každým posilováním si změřím glymču. Pokud je nižní než 7 mmol/l, neváhám a okamžitě si dám něco s větším obsahem sacharidů. Nemám na mysli čokoládu, bonbon nebo coca colu, ale například chléb, jenž obsahuje polysacharidy, které sice patří mezi pomalé cukry, ale narozdíl od coca-coly se mi v těle udrží déle a nepůsobí "affect-effect" jako již zmíněná coca-cola, kterou používám pouze při akutnější případech hypoglykemie pod 3 mmol/l.

Pokud mám cukřík v krvi změřený a hodnota na obrazovce glukometru je vyhovující, udělám si čistou vodu s citrónem. Jednak je to zdravé a při hubnutí skvělý pomocník, ale na druhou stranu je to pro mě také energie, která mi udrží glymču v rovině. Nevím jak to chodí u ostatních diabetiků. Znám jich velmi hodně, ale ani jeden z nich nemá slabost pro posilování a formování postavy jako já. Proto je i možné to, že nějací z vás nebudou se mnou souhlasit, ale u mně to takto opravdu chodí a i když cvičení přetáhnu z dvaceti minut na čtyřicet, pořád mám glymču vyrovnanou a stav je stabilizovaný. Nejenže mi cvičení pomáhá ke snížení glymčy a zabraňuje tak hyperglykémiím, kterými jsem mimojiné jeden čas opravdu trpěla, ale také mi to pomáhá po psychické stránce. Cítím se volnější a spokojenější.

(Vlastní fotografie (c) 2011)